„Češi nebrali Slováky vážně, proto se společný stát rozpadl,“ říká politoložka

3. duben 2017

Pokud jste se narodili před rokem 1993, možná si málokdy uvědomíte, že jste přišli na svět v Československu, a ne v Česku. Společný stát se poklidně rozpadl po sametové revoluci v roce 1989. Rozvod dvou zemí, které byly s přestávkou spojeny od roku 1918, je vzorem mírové separace, rozdílné od srovnatelného, ale tragického rozpadu Jugoslávie, který se odehrával ve stejnou dobu. Na letošním Audioportu jsme rozpad Československa rozebírali s Adélou Gjuričovou, politoložkou z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.

Kde se vzalo napětí mezi Českem a Slovenskem? Přišlo až po roce 1989?
Napětí je starší, existovalo v Československu od samého počátku v roce 1918. Kdykoliv došlo k politickému uvolnění nebo naopak jiskření, slovenská politická elita vystoupila s požadavky na upřednostnění slovenské otázky. Slovensko se přece také v roce 1939 dočasně oddělilo.

Takzvaně komunistický režim ale navenek deklaroval, že národní problémy vyřešil a sjednotil je pod svou ideologií. Bylo přesto znát napětí?
Ano. Silně ve slovenské komunistické straně. Pražské jaro znamenalo pro obě společnosti něco jiného. Češi mysleli, že jdou demokratizovat a liberalizovat socialismus. Slováci mysleli, že jdou řešit slovenskou otázku.

A v roce 1969 se československý stát federalizoval. Proč?
Je to strašně zajímavé. Češi nevědí, jak se to stalo. U nás to proběhlo bez debaty. Na Slovensku to bylo vnímáno jako naplnění dlouholetých snah. Byla přijata nová ústava, Československo se formálně rozpadlo a dvě nové republiky, česká a slovenská, spolu uzavřely federaci. Formálně to byla čistá federace, ale na české straně ji nikdo nebral vážně a nikdo od ní nic nečekal.

Kde se po sametové revoluci v roce 1989 objevil první sporný moment, který ukázal, že to s tím společným státem nebude růžové?
Růžové to nebylo už pro pozdní socialismus. Marián Čalfa (tehdejší komunistický předseda vlády) tehdy jako vládní úředník ryze komunistického režimu připravoval pro Československo novou ústavu. Do toho přišel listopad 1989. Všichni známe Národní třídu a myslíme si, že zároveň „se něco nějak dělo na Slovensku“. Ale ty dvě revoluce probíhaly dlouho odděleně. Když se poprvé fyzicky potkaly reprezentace Občanského fóra a Verejnosťi proti násiliu, tak se okamžitě pohádaly o podobu federace. Češi si mysleli, že jdou řešit společné požadavky na komunistickou stranu a na předání moci. Slováci chtěli opět rovnou řešit slovenskou otázku…

Adéla Gjuričová, politoložka z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd

Václav Havel po zvolení prezidentem odjel na první zahraniční návštěvu do Německa a na Slovensko nejel. Tím Slováky rozhněval.
Havel měl pocit, že je prezident Československa. Měl premiéra Slováka. Také předsedu parlamentu. Nepochopil, že federální premiér Čalfa už nebyl pro slovenskou společnost žádným Slovákem, protože léta bydlel v Praze s celou rodinou a byl to typický „federálny Slovák“. Slováci měli pocit, že Havel jejich prezident není a nikdy nebude.

Když poté na Slovensko dorazil, tak došlo ke dvěma incidentům, kdy na něj lidé házeli vejce.
To bylo jen pokračování neporozumění. V pořadu Hovory z Lán řekl Václav Havel v červnu 1990, že Slováci mají právo volat po samostatném státu, ale že se mýlí, když si myslí, že jim v něm bude lépe. Znělo to, jako kdybychom předem věděli, že se mýlí, byla to přesně ta česká arogance, se kterou se Slováci potkávali na každém kroku. Češi je uklidňovali, že k řešení těchto problémů určitě dojde. Nejdřív ale chtěli popohnat transformaci. Slováci měli celou dobu pocit, že se baví o změně vztahů ve federaci.

Dnes 3. dubna Radio Wave s Rádiem_FM ve vysílání vzpomíná na 25. výročí rozdělení ČSFR. 25. výročí rozpadu federace se budeme věnovat celý den. Živé vysílání a videostream na našem Facebooku česko-slovenské diskuse s politiky a umělci přímo z vily Tugendhat pak bude probíhat od 19:00 do 22:00.
Více se dočtete zde: http://rozhl.as/Tugendhat2017

Co byla takzvaná pomlčková válka?
Šlo o to, zda v názvu státu má být pomlčka. V lednu roku 1990 Václav Havel, jak on sám řekl, „vlítl“ do Parlamentu a chtěl velmi rychle prosadit změnu názvu státu z Československá socialistická republika na prvorepublikové označení Československá republika. Měl pocit, že to půjde velmi rychle. Měl u toho krásnou dívku v minisukni, která držela návrh státního znaku, a myslel si, že upoutá pozornost poslanců a ti to schválí. To se ale nemohlo stát ani formálně. Poslanci namítali, že zákony se nejdříve projednávají ve výborech. Havel podcenil, že poslanci se zrovna hádali. Kromě toho, že zahájil obrovský spor o pomlčku, tak dal vzniknout velikému nepřátelství mezi parlamentem a prezidentem, které v následujících letech ničemu nepomohlo. Pomlčková válka měla kuriózní průběh. Do politických výborů se chodili vyjadřovat jazykovědci, zda ten grafický symbol je pomlčka, nebo spojovník a zda to v českém a slovenském jazyce znamená totéž. Nakonec se po řadě měsíců na chvíli přijal název Česká a Slovenská Federativní Republika.

Proč se o rozdělení nekonalo referendum?
Referendum byl pokus jít na problém z jiné strany. Jednání mezi národními reprezentacemi nikam nevedla. Zdálo se, že by lidový hlas promluvil proti rozdělení. Zároveň by to ale řešení nebylo, protože referendum nemohlo schválit funkční podobu nové federace.

Byl také problém v tom, jak by zněla otázka v referendu? Nešlo se zeptat zvlášť v Česku a na Slovensku, nebylo dvojí občanství.
Otázka mohla znít: „Přejete si rozdělení Československa?“ Nikdy by ale nebyla dost specifická. Ještě v létě 1992, kdy se Československo začalo rozdělovat, proběhly průzkumy veřejného mínění. Výsledky dosáhly velkých negativních čísel. Více lidí si nepřálo rozdělení, i na Slovensku. V Česku v tu chvíli dokonce o něco méně.

Narazil jsem také na teorii, že celé rozdělení měli na svědomí Václav Klaus a Vladimír Mečiar.
Oba hráli vysokou politickou hru. Mečiar o slovenskou společnost a Klaus o transformaci, o naše transformační prvenství ve střední Evropě. Já bych jim nezazlívala osobní konflikty, byla tam spousta dalších aktérů, kteří to řešení také nedokázali najít. Například Petr Pithart byl velmi otevřený člověk a dohodu se Slováky se snažil najít, ale nikdy pro ni nedokázal najít politickou podporu. Mečiar s Klausem našli politický a právní způsob, jak to provést. Ale ne, že by oni dva v tu chvíli pro rozdělení dýchali. Možná Klaus více rozděloval než Mečiar, pro něj to bylo politicky výhodné. Česká společnost byla už v půli roku 1992 rozhodnuta nechat Slováky jít a toho problému se zbavit.

Klaus a Mečiar se dvakrát setkali právě ve vile Tugendhat v Brně, co spolu přesně řešili? Dodnes se to přesně neví.
To se skutečně neví. Ale z toho, jaké to byly typy politických vůdců, je jasné, že ta jednání byla drsná. Používaly se všechny nejtvrdší politické metody, jaké si dovedeme představit. Ale dokázali si plácnout a rozjet proces rozdělení.

Existovala možnost, že by se Československo rozpadlo jinak než dohodou?
Asi úplně ne. Zřejmě kdyby Slováci na začátku roku 1990 vyhlásili samostatnost, tak by Češi dramaticky bránili Československo. Ale musíme Václavu Klausovi a Vladimíru Mečiarovi přiznat, že dokázali najít a prosadit ve svých partajích a státních orgánech klidný, legální způsob rozdělení státu. Museli přehlédnout obrovská petiční hnutí, která žádala referendum. Museli ztupit ostny v Parlamentu, v jiných i vlastních stranách. Byla to velká politická práce.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.