Češi truchlí za padlé vojáky v Afghánistánu. Politici ale neumí vysvětlit, k čemu jejich oběť byla
Lidé u nás mají k vojákům na zahraničních misích podobný vztah jako k hokejistům. Vojáci jsou buď hrdinové nasazující se pro vlast, anebo žoldáci, kteří se za těžké prachy povalují na základně. Na rozdíl od hokeje ale za prostoduchý vztah obyvatelstva k vojákům na misích může vláda, která jej zneužívá k zastření své bezradnosti ohledně cílů misí.
Když se společnost pře o to, zda jde na misi někdo pro peníze, nebo za vlast, vláda nemusí vysvětlovat, jaké mají mise smysl, případně které a proč. Smrt vojáka v Afghánistánu jí slouží jako zahuštění kouřové clony.
Dlouholetá mise v Afghánistánu, kde před několika dny zemřel další český voják, už nás stála životy dvanácti mužů. Rotný Tomáš Procházka je nyní v rámci nejvyšších poct posmrtně povýšen na štábního praporčíka. Posledně se konaly piety, na pohřeb v létě zabitých vojáků přijel prezident. Jedná se o záležitost státního významu. Jakou zprávu stát ale svým občanům při poctách a pietách za padlé vojáky z misí dává? Kromě glorifikace oběti žádnou.
Nebožtíkovi už pocty k ničemu nejsou a rodinu mohou jen na chvíli utěšit vyvoláním dojmu, že jeho smrt třeba nebyla zbytečná, že byla pro stát, pro vlast. Nikoho nic nestojí to při obřadu říct. Legitimní otázka po smyslu účasti vojáků v nebezpečných regionech zůstává nevysvětlená a za předstíraný či skutečný smutek politických představitelů si každý může dosadit, co chce. Veřejnost je ponechána v půtkách o tom, jestli jsou to opovrženíhodní žoldáci, nebo následováníhodní vlastenci, a každá taková tragédie je těmito spory už tradičně nedůstojně provázena.
Vláda se při vysvětlování účelu a cílů misí omezuje na obecné fráze. Armáda nás brání proti terorismu, islámskému extremismu, ochraňuje svobodu, přináší demokracii. O co konkrétně jde v Afghánistánu, jaké má mise cíle a jakým způsobem mají být naplněny, o tom vláda nemluví. Skoro jako by se armáda řídila sama.
Smysl a cíl zahraničních vojenských misí je přitom klíčové a nanejvýš citlivé téma, které je vláda povinna veřejnosti průběžně vysvětlovat. Patří k evropskému standardu mít profesionální armádu. Na rozdíl od dob povinné vojenské služby to vede k tomu, že armáda společnosti zmizela ze zřetele. Na svou existenci upozorňuje jen v těchto tragických případech, nebo když se proflákne korupční kauza při veřejných zakázkách, případně svým nasazením o povodních.
Anebo když uspořádá obří přehlídku, která se právě chystá v počtu dvou tisíc mužů a nepřeberného množství techniky v ulicích Prahy ke stoletému výročí republiky. Přehlídka vyjádří abstraktní sílu, kterou je možné využít k čemukoli. Stejně jako pieta a pocta padlému vojákovi ale opět neřekne nic o tom, kterým směrem se armáda orientuje. Jaká vize určuje její činnost. Zanikne i to, že armáda podléhá vládě, která nemá v otázce misí jasno. K čemu přesně armádu máme a jak má v budoucnu ve světě působit, nám nebude sděleno ani jako dárek k výročí.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Smrt v Afghánistánu tuto bezradnost obnažuje. Padl voják, tak jako se to v konfliktech prostě děje. Do dnešního dne neslyšíme od vlády, v čem konkrétně je naše mise přínosem našemu státu, mezinárodní stabilitě, světovému míru. Jeho smrt bude mít smysl až tehdy, povede-li k tomu, že vláda bude cíle a význam jednotlivých misí veřejně reflektovat. A to bude moci až tehdy, kdy to bude sama vědět.
Mají politici argumenty pro udržování vojenské mise v Afghánistánu? A dokáží je veřejnosti srozumitelně sdělit? Poslechněte si celý komentář Ivo Bystřičana.
