Češi v Íránu, díl 2. Odhalená ramena, poker a alkohol. Na tajné dámské jízdě

24. srpen 2017
Na kafi s elektroinženýrkami z Teheránu

„Tady se můžete převléknout,“ ukázala nám hostitelka při vstupu do bytu. Zmateně jsme se na sebe s kamarádkou podívaly. Pozvali nás na tajnou dámskou jízdu, kterou pořádala přítelkyně našeho hostitele Negár v jednom pouštním íránském městě. „Nikdy mi tam nedovolí jít,“ tvářil se její kluk Mahdi smutně. Společně s kamarádem Tomášem zůstali doma.

Už shánění vhodného oblečení na cestu do Íránu v Praze byl docela oříšek. V českých obchodech s módou je totiž daleko snadnější se odhalit než zahalit. Přestože na první pohled kralují letošní letní módě i blůzy volného střihu, při bližším pohledu zjistíte, že jsou nepoužitelné. Všude jsou nějaké krajkové vsadky nebo rafinované průstřihy.

Módní faux pas hned ve dveřích

Požadavky na oblečení, které nosí Íránky na ulici, jsou následující: člověk by měl být zahalen po zápěstí a po kotníky, oblečení by mělo být volné a v žádném případě by nemělo obtahovat ženské křivky. Realita je trochu jiná. Mladé Íránky nosí obvykle těsné džíny nebo legíny, normální tričko, ale na veřejnost si přes tenhle oděv navlékají „manto“, volný kabát, který sahá po kolena. Jak jsme později pochopily, zásadní je, aby volná část oděvu zakrývala rozkrok (aby si náhodou nikdo nevšiml, že něco takového máte). Halenka do pasu a volné kalhoty jsou nepřípustné. Mimo hlavní město, kde je atmosféra nejvíc uvolněná, přes něj navlékají často ještě čádor – černý kus látky s rukávy, který mají natažený i přes hlavu.

Myslíte si, že zavinovací sukně je v pohodě? Zkuste si v ní vyjít schody, aby vám nevykoukl ani kotník. Naštěstí sichrhajska řeší vše.

Nechtěly jsme se nechat zatknout morální policií kvůli krajkovému průstřihu, sehnaly jsme proto nakonec po second handech pestrou sbírku různých hipísáckých halen a dlouhých sukní, které se v Íránu v žádném případě nenosí. A tak jsme se v těchto bizarních hábitech ocitly na prahu krásného bytu s výhledem na jedno z nejnavštěvovanějších íránských měst a před sebou viděly holky v džínách, holky v krásných šatech na ramínka, v krajkových halenkách a na podpatcích. „Nemůžeme takhle chodit po ulici, tak se převlékáme až tady,“ vysvětluje hostitelka. Podíváme se na sebe a vyprskneme smíchy. „Normálně takhle v Čechách nechodíme,“ snažíme se obhájit svůj styl zombií uprchlých z květinových šedesátek.

Místo večeře u rodičů divoký mejdan

V Íránu je prakticky nemožné, aby mladý člověk, který se ještě neoženil či nevdal, žil kdekoli jinde než v domě svých rodičů. Pokud by se tak stalo, je to ostuda pro celou rodinu. Časem jsme si všimly, že pro mnoho íránských rodin, které ani nejsou nijak výrazně nábožensky založené, je jejich pověst daleko silnějším imperativem než víra v tradice. „I kdybyste se přenesli přes ostudu rodiny, nikdo tady svobodnému člověku dům nepronajme,“ vysvětloval nám Pooria, když jsme se ptali, kolik by stál pronájem domu, ve kterém nás ubytoval. Když nás Negár pozvala na svou party, myslely jsme si, že jdeme v podstatě na večeři k jejím rodičům. Proto nás zaskočilo, že nás přivítala hlasitá hudba a holky v krátkých šatech, které nám hned za dveřmi do ruky vrazily drink.

Tancovalo se jako o život, hrál se poker, zakázaná pálenka arak tekla proudem a poslouchala se zakázaná hudba. Tím nemám rozhodně na mysli žádnou tvrdou alternativu. V íránském éteru totiž neuslyšíte zpívat ženský hlas. „Žije v Íránu, ale nikdo nikdy neviděl její obličej,“ vyprávěly nám holky legendy o zpěvačce tvořící pod jménem Madmazel.

Plastické operace nosu se v Íránu těší obrovské popularitě. Obličej je z ženského těla na ulici nejviditelnější a tak se jeho úpravám věnuje až extrémní péče. Nechybí obří umělé řasy a silný make-up. Mít vylepšený obličej ale není žádné stigma

Manželství se děsí všichni

„Byla jsem požádána o ruku,“ oznámila jedna z Negářiných kamarádek hned při příchodu, což bylo k mému překvapení kvitováno cynickým chechotem zbytku návštěvnic. „Neznělo to, že z toho máš zrovna radost…,“ nakousla jsem později téma opatrně. „No, to opravdu nemám. Prý je to inženýr...,“ odpověděla mi zdráhavě a bylo jasné, že svého potenciálního nastávajícího nikdy neviděla. „S manželstvím je to teď v Íránu opravdu těžké,“ přidala se její kamarádka Nasrín. „Jsme nějak divně zaseknutí mezi tradicí a modernitou. Ženy na jednu stranu získávají lepší pozici ve společnosti, dostávají se do funkcí ve vládě i ve školství. Nechtějí se pak vzdát kariéry a vstoupit do manželství. Pro muže je zase těžké přijmout, že si ženy život představují jinak, než jak velí tradice. Nakonec se toho děsí všichni.“

Čtěte také

Holky mají strach, že kvůli manželství přijdou o všechno, kluci se bojí nezávislého chování svých žen, rodiče toho, že dají dceru někomu, kdo se k ní nebude chovat dobře. Další problém je nerovné právní postavení žen. Pro muže je daleko snadnější se rozvést. „Před svatbou dává muž ženě slib o tom, jak se s ní vyrovná v případě, že by chtěl odejít. Žena nic takového nepíše, a pokud chce odejít, nedostane nic. Znám spoustu žen, které se chtějí rozvést, ale nemůžou, protože to jejich manželé nedovolí,“ vysvětluje dívka jménem Jasmín.

„Mě manželství opravdu děsí, mám kolem sebe tolik případů neúspěšných svazků, že o tom ani neuvažuju. Nejsem zvědavá na to, aby mě někdo mlátil,“ dodává rezolutně studentka medicíny Sadaf. Studie shrnující závěry aktuálních vědeckých výzkumů, které se věnovaly domácímu násilí na ženách v Íránu, publikovaná v Iranian Red Crescent Medical Journal v loňském roce, uvádí, že domácí násilí v nějaké formě zažívá v průměru 66 % Íránek. „Jestli o něčem sním, tak je to sex, ale ani nevím, jestli ho někdy zažiju,“ dodává zamyšleně Sadaf.

Sex po síti a informační bariéry

V Íránu je nepřípustný jakýkoli fyzický kontakt na ulici, a to i mezi sezdanými páry. V nejvíce uvolněných částech země občas někoho odvážného uvidíte chytit partnera za ruku. V situaci, kdy nesezdaní lidé žijí téměř nevyhnutelně s rodiči, je pak randění tak, jak ho známe u nás, prakticky nemožné. Erotický život mladých Íránců se tak přesouvá hlavně do elektronické podoby a realizuje se posíláním fotek a videí na sociálních sítích.

Značka na nástupišti metra v Teheránu. První a poslední vagon jsou určeny výhradně ženám

„A je to teda u vás normální, že máte sex na prvním rande?“ vyptávají se holky, jak nám všem stoupá hladinka. „No, někdy se to děje, ale zas tak často to neděláme,“ koukáme po sobě nejistě s kamarádkou Renčou. „Jak to?! Vidíme to pořád ve filmech,“ opáčí holky. „Ani když jsou oba hrozně hot?“ ptá se nevěřícně Jasmín a odmítá přijmout náš pokus o vysvětlení, že nikoho by nebavilo se koukat na film o tom, jak se pětkrát sešli a nic se nestalo. „Bude všechno jiné, až budu mít sex?“ kladou nám holky otázky, na které jsme ve třinácti hledaly odpověď v Bravíčku. Jenže teď jsme na mejdanu sedmadvacetiletých vysokoškolaček, které mluví perfektně anglicky, a nic takového jako teenagerovské časopisy a příručky pro dospívající tady neexistuje.

Porno pro technicky zdatné

„Kluci v Íránu se koukají na porno a pak čekají, že to takhle bude vypadat v realitě,“ stěžuje si Negár. „Jo, koukají na něj pořád, klidně i ve dvou. Je to strašný,“ přidává se Jasmín. Tenhle problém známe taky, jenže v zemi, kde je sex absolutní tabu, je mnohokrát zesílený. „Chtějí po nás sex, ale taky chtějí, aby jejich nastávající manželka byla panna,“ rozčiluje se Nasrín. „Stává se to u vás taky, že kluk o*íchá holku a pak ji opustí a ona je úplně odepsaná?“ nešetří jadrnými výrazy a je vidět, že jsou opravdu naštvané.

„Všechno, co vím, znám ze zakázaných webů v angličtině,“ popisuje situaci Sadaf. Pro ty, kteří nejsou schopní zvládnout použití VPN aplikace, která jim umožní dostat se k cenzurou zakázaným stránkám, a chybí jim potřebná jazyková vybavenost, jsou ale mnohé informace naprosto nedostupné. Na sledování porna navíc znalost jazyka zas tak potřeba není. Pochopení kontextu je bez ní naopak skoro nemožné. „Potkal jsem ve vlaku kluka, který se mě ptal, jestli porno opravdu existuje. Znal ho jenom jako abstraktní pojem z propagandy o zkaženém západním světě a přišlo mu naprosto nemožné, že by něco takového mohlo být reálné,“ popisoval nám pak zážitky z druhého břehu kamarád.

Jak naše cesta pokračovala dál, nemohla jsem holky z večírku dostat z hlavy. Užily jsme si spoustu legrace a chvílemi snad i zapomněly, že se nacházíme v zemi svázané tolika pravidly. Nejděsivější na tom však bylo, že studentky, které jsme potkaly, pocházely většinou z dobře zajištěných a vzdělaných rodin. Snad všechny, kromě nebojácné Sadaf, měly ty nejkonvenčnější představy o partnerství, jaké si jen dovedeme představit, a přesto byla jejich situace hodně tíživá. Člověku se nechce ani pomyslet na to, jaké šance na šťastný život tu má kdokoli, kdo z téhle škatulky nějak vybočuje.

Pokračování příště.

Další články autora