Češi v Íránu, díl 3. Na čaji s revolučními gardisty. Pořád jednou nohou v průšvihu

„Jasně, že máme hulení. Chcete se zhulit?” směje se slušňácký programátor Aškan naší otázce. Zhulit se nechceme, ale jsme zvědaví, jak moc se liší přístup k omamným látkám od toho, na který jsme zvyklí u nás. „Je určitě horší, když tě chytí ožralého než zhuleného. Když tě chytí s alkoholem, trest je 80 ran. Mně chytili třikrát, ale policajti se vždycky dali podplatit,“ vypráví lezec Morteza, student biomechaniky ze severního Íránu. I když nám výši trestu potvrdili i další lidé, které jsme potkali, včetně studenta práv Saeeda, nikdo z nich ho na vlastní kůži nezažil. Vypadá to, jako by pravidla platila už opravdu jen na oko a sloužila především k tomu, aby si příslušníci různých silových složek mohli čas od času přivydělat. 

Facebook horší než alkohol 

„Jednou jsem byl aktivní na Facebooku. Zatkli mě a vyslýchala mě tajná policie. Nemyslete si, že když používáte VPNku tak o vás neví. Vědí všechno. Předhodili mi takové detaily z mého života, že to bylo opravdu děsivé,“ popisuje Morteza nepříjemnou zkušenost. 

Facebook a Twitter jsou v Íránu nelegální a blokované cenzurou. Paradoxní je, že facebookový i twitterový účet mají i někteří íránští politici, mezi nimi například současný ministr zahraničních věcí Javad Zarif. K tomu, aby mohli své vlastní politiky sledovat, ale Íránci potřebují VPN aplikaci, která zašifruje jejich připojení. 

Masové oblibě se těší režimem tolerovaný Instagram. Mladí ho používají opravdu vášnivě a téměř nesnesitelně mnoho času tráví focením selfíček, které na své účty neustále postují. „Holky si myslí, že tady objevily nový svobodný svět,“ komentuje to učitel informatiky Hossein, když se vyptávám, jestli se studentkami z letní školy, se kterými jsme měli příležitost besedovat, rozebírá rizika chování na sociálních sítích. Stačili jsme si totiž všimnout, že i když na ulici chodí zahalené, instagramové účty třináctiletých holčiček jsou plné odhalených účesů a lascivních póz. 

Když se na sociální sítě vyptávám dalších lidí, odpovídají většinou, že je používání VPN aplikace obtěžuje a Instagram jako způsob komunikace s přáteli jim připadá dostačující. Tahle selektivní tolerance k sociálním sítím má nejspíš své důvody. Zatímco Facebook se už v minulosti ukázal jak relativně účinný nástroj k mobilizaci většího množství lidí, přes Instagram demonstraci nezorganizujete. Sociální síť naopak slouží jako databanka, kde na sebe Íránci dobrovolně vedou osobní složku, dostačující bohatě na to, aby byli v pořádném průšvihu, pokud by se policie rozhodla, že jim chce trochu zatopit. 

Čajík s Revolučními gardisty 

Na cestě Íránem jsme se několikrát dostali do situací, které nám připomněly, jak opatrný člověk musí být v tom, co si přeje. Hrozí totiž, že se mu přání splní a někdy úplně jinak, než by si představoval. „Škoda, že nám došla bomba do vařiče, hrozně bych si dala čaj, až se vrátíme k shelteru,“ posteskla jsem si cestou ze Shir Kuh, jedné z nejkrásnějších hor, kterou jsme na závěr výpravy navštívili. Nahoře byla zima a vichřice. Po delší pauze strávené ve městech nás zase trochu trápily problémy s velkou nadmořskou výškou, takže jsme po návratu bleskurychle odpadli do spacáku. Než jsme se ale stačili uvelebit, ve dveřích se odnikud zjevili tři uniformovaní muži s konví v ruce a s rozzářeným úsměvem se ptali „Dáte si čaj?“. Jestli jsme se dobře pochopili, jednalo se o příslušníky Revolučních gard, kteří v horách drželi hlídku. 

Propagandistický plakát v Shirazu|foto: Jana Římanová

Přítomnost uniformovaných chlápků nás zrovna nenadchla, protože jsme si v opuštěných kopcích užívaly svobody bez otravného hidžábu. Revoluční gardy založené ajatolláhem Chomejním v květnu roku 79 navíc patřily mezi nejobávanější a nejbrutálnější ozbrojené jednotky, které bez slitování potíraly jakýkoli odpor proti islámské revoluci. Dodnes fungují jako samostatná ozbrojená síla, oddělená od armády, která má na starosti specifické úkoly v oblasti bezpečnosti státu. Proto nás překvapilo, že tihle tři strejdové, kteří uměli anglicky zhruba tak jako my persky, nás zvesela přizvali ke svému ohni, kde jsme poseděli v družném hovoru a ze společných zásob složili opulentní večeři. Vůbec jim přitom nevadilo, že mám na sobě jen jägerovy dlouhé spodky a šátek odpočívá v batohu. Samozřejmě, že se s námi nezapomněli vyfotit na Instagram. 

Byl to náš poslední den v Íránu. Cestou vlakem do Teheránu jsme bilancovali své zkušenosti s mírou represí. Na jednu stranu tvrdá pravidla, na druhou stranu mohou být příslušníci obávané ozbrojené složky i tři strejcové, kteří tráví večery tancováním u ohně a přes den dalekohledem pozorují panáčkující sviště, protože nikdo jiný se tu po opuštěných pouštních horách netoulá. Jenže dá se na to spolehnout, nebo jsme měli jenom velké štěstí? 

Pokračování příště.