Česká fotografka amerických hvězd: Radka Leitmeritz o cestě z Prahy do Hollywoodu

„Moje první módní fotky byly inspirované Saudkem. Bylo to v roce 1997 nebo 98, to se ještě nebrala inspirace z internetu, ale z knížek. Pamatuju si, jak jsem trápila dvě slečny ve spodničkách u oprýskané zdi na Malé Straně,“ směje se Radka Leitmeritz při vzpomínkách na svoje první focení pro tištěný časopis, tehdy začínající českou ELLE. Vždy ji přitahoval svět fotografie a filmu a hned po střední škole zamířila sbírat zkušenosti do fotografického ateliéru v Německu a později v Paříži.

Jak ses vlastně naučila fotit? Jak jsi jako holka z gymplu rozjela kariéru fotografky?
Nikdo pro mě neměl žádný recept, radu, kam jít, abych se naučila, co potřebuju, jak se prosadit. V Německu jsem brzy pochopila, že tam se móda neděje, ačkoliv fotograf, u kterého jsem asistovala, fotil i pro Vogue. Tak jsem sama bez koruny v kapse zamířila dál, do Paříže, a hledala práci v nějakém studiu. Nikde mě ale nechtěli, protože tehdy ještě nebyla Evropská unie a neměla jsem pracovní povolení. Další věc byla, že tehdy ještě nechtěli jako asistentky holky, protože to byla práce s těžkou technikou. Nakonec jsem začala dělat fototesty pro modelingové agentury. Bylo to náročné, ale super škola, protože jsem fotila pořád dokolečka, třeba tisíc modelek za rok, tři až čtyři za den, jinak bych se tím neuživila. A přitom jsem si vedle focení musela dělat i všechno ostatní sama, od make-upu a vlasů až po styling. Měla jsem štěstí, že tehdy frčel grunge styl, to se dalo poměrně snadno udělat, kdyby zrovna frčel glamour, tak to bych asi nedala. Za to, že jsem se naučila vyvolávat fotky, vděčím Renému, který mě naučil i řadu dalších technických věcí. V dobách analogu jsme s sebou všude vozívali vlastní temnou komoru.

Vypracovala ses na vysokou úroveň a společně s tvým životním partnerem Reném jste byli v Paříži známé kreativní duo. Byli jste úspěšní s komerčními fotkami i s výtvarnou sérií Kids. Co vás odlákalo z Paříže do Los Angeles?
Nešlo až tak o to, že bychom chtěli fotit celebrity. Chtěli jsme začít pracovat na komerčních zakázkách pro filmový průmysl. Fotit reklamy na filmy nebo televizní seriály a podobně. To je poměrně nový trh, který tady v Evropě ještě příliš nefunguje, ale v Americe je obrovský. Tím, že mě film celý život inspiruje, přišlo mi to jako logický krok. A k focení pro film se dostanete jedině tak, že začnete fotografovat herce. Bylo velmi těžké se prosadit, protože v Hollywoodu nikdo nechce riskovat a dát práci někomu, s kým nemá zkušenost. Následky toho, že se něco pokazí, tam jsou úplně jiné než tady. Tam může někdo kvůli nepodařenému focení přijít ze dne na den o práci. Naštěstí jsme dostali příležitost, když nemohl jiný fotograf. Dobře pro nás zafungovalo i to, že naše fotky mají takové filmové svícení.

Jaké to je, spolupracovat s tak známými hvězdami jako Nicole Kidman? Jak takové focení probíhá?
Většinou to jde velmi rychle, ve středu se dozvíte, že v pátek někoho takového fotíte a že na to budete mít přesně 60 minut, během kterých musíte zvládnout celý editorial. Pak zjistíte, že hodina je vlastně docela dlouhá, že se toho dá opravdu hodně stihnout. Když jsem s focením hollywoodských hvězd začínala, myslela jsem si, že je zachytím mnohem zajímavějším způsobem, než jak se běžně prezentují. Pak jsem ale zjistila, že to nezáleží jen na mém nápadu. Hvězdy jako Nicole Kidman kolem sebe mají vlastní tým profesionálů, včetně stylistů, make-up umělců a kadeřníků, kterým záleží v první řadě na tom, aby se ona cítila dobře. Takže když se jí něco nebude líbit, tak to tak prostě nebude. Ten tým tam není pro mě, ale pro ni. Když si sedneme, tak je to super, ale to se nestane vždy. S Nicole jsme měli na cover a tři fotky 30 minut a byla to krásná práce. Překvapila mě tím, jaké má před kamerou kouzlo. Takový jednorožec, velmi zvláštní energie. Za těch pár minut je ze sebe schopná dát strašně moc, skvěle spolupracuje, naslouchá a dokázala během chvilky vytvořit kouzelnou atmosféru vzájemné důvěry.