České století pokračuje v popisu pochyb a deziluzí

17. listopad 2014

Česká televize začala vysílat zbývající čtyři díly Českého století. První z nich, epizodu Musíme se dohodnout o podpisu Moskevských protokolů v roce 68, zařadila na večer před výročím 17. listopadu. Právě v souvislosti s oslavami sametové revoluce, které často vyvolávají tendence ji chápat jako moment, kdy se země vypořádala se zlem, může Sedláčkův a Kosatíkův seriál působit jako iniciátor veřejné debaty. Zpochybňovat černobílé vidění historických událostí se seriálu přes veškerou didaktičnost pořád daří.

Epizoda z roku 68 popisuje vyjednávání o Moskevských protokolech, které se jako jediný rozhodl nepodepsat František Kriegel. Navzdory obavám ho česká „delegace“ na závěr nucené cesty nachází nezraněného čekat v připraveném letadle do Prahy. (Právě Kriegelovi nedávno zastupitelé Prahy 2 odmítli udělit čestné občanství kvůli činnosti ve straně.) Díl o Chartě staví proti sobě Václava Havla a Ivana Martina Jirouse, který dramatika konfrontuje s étosem undergroundu, zůstávajícím pod zemí za každého zřízení. Následně po procesu s Plastiky vzniká Charta. Havel je hlavní postavou i epizody z listopadu 89, ve které vede jednání s Adamcem a Čalfou a následně se, jak sám říká, „po tajné dohodě s komunistickým úředníkem“ nechává parlamentem bývalého režimu zvolit prezidentem. Poslední díl z roku 92 se kromě rozlučky Klause a Mečiara věnuje vzniku kupónové privatizace a ústy Františka Vlasáka varuje před rychlou transformací.

03252693.jpeg

Kosatíkova ochota podkopávat zažité stereotypy o českých dějinách (kromě Českého století například v knize České snění) a fokus na to, jakým způsobem se v klíčových historických okamžicích projevovaly nejen ideologie a velké zájmy, ale také schopnosti a limity klíčových aktérů, jsou dobrým základem seriálu i v jeho druhé polovině. Epizody poskládané z dlouhých hovorů často antagonisticky naladěných postav se tentokrát zdají svižnější, dialogy jsou kratší. Přibylo postav, ubylo momentů, kdy se postavy pohybují na hraně karikatury, jako ve druhé epizodě s Benešem a Moravcem. Dialogy jsou opět mixem kdysi skutečně vyslovených vět, replik, které postavy mohly vyslovit jen pravděpodobně, a zcela vyfabulovaných, polidšťujících, významotvorných či nějak ozvláštňujících detailů, jako je rytmizování Magorova rozhovoru s Havlem jeho odchody pro pivo – snad v narážce na sládkovy pauzy na záchod v Audienci.

Mnoho scén ale opět působí toporně. Často je to kvůli dialogům, které se snaží vysvětlit kontext a nutí například Havla (Marek Daniel) při nočním osnování Charty popisovat Kohoutovi (David Matásek) přerod mládeže do vlasatých „androšů“, nebo příliš expresivně napsaným replikám, které Sedláček v rozhovoru s nadšením popsal jako věty, co zní, „jako by je řekl Gandalf Šedý“. V několika případech mezi často skvělými hereckými výkony (Marek Daniel jako Havel i Jaroslav Plesl v roli Klause jsou výborní) trčí herci, kteří svoje role hrají teatrálněji než ostatní (Oldřich Kaiser v roli Adamcova poradce Oskara Krejčího). Kritice způsobu, kterým spolu postavy mluví a který se zdá být příliš vědomý toho, jak na postavy seriálu nahlížíme dnes po letech reflexe dějin, se České století nevyhne ani tentokrát.

03252699.jpeg

Tím nejcennějším je zahrnování alternativních scénářů klíčových momentů dějin. České století je tak nejen materiálem pro školní děti, které nutí přemýšlet, místo aby ukazoval jednu nezpochybnitelnou verzi dějin, ale i univerzálně podnětným dílem. Epizoda z roku 68 si pohrává se záměrem nepodepsat Moskevské protokoly, který má zprvu více českých politiků než jen František Kriegel. Podobně jako předchozí Zabíjení soudruha popisuje rozhodování jednotlivých komunistů komplexně v kontextu historie komunistické strany, osobní historie členů, vzájemných vztahů i vztahů s ruskými poručníky. Epizoda o Chartě se soustředí na její inkluzivitu, Havlovu vstřícnost k různým názorovým proudům a ochotu jim naslouchat, což vytváří ostrý kontrast vůči vyhraněným postojům některých dnešních politiků, kteří jeho jméno používají ve volebních kampaních. Připomínka Havlova důrazu na inkluzi, dialog a empatii staví do podivného světla i některé dnešní interpretace jeho pojetí lidských práv nebo černobílé vnímání disidentů jako nezpochybnitelných hrdinů a všeho spojeného s minulým režimem jako nezpochybnitelného zla.

03252692.jpeg

Epizoda z listopadu 89 připomíná historické období, kdy se ještě nemluvilo o obratu ke kapitalismu, ale především o lidskosti, pluralismu a zatím vágních představách o fungování „nového“ systému. Ústy Oskara Krejčího pak ale mezi jednáními s disidenty připomíná, že „revoluce je jen záměna jedné cesty k prosperitě, co se nepovedla, za druhou“ a že ji nakonec provede ten, kdo má jasný program – představený v závěrečné epizodě Klausovi devótním Tomášem Ježkem.

Deziluzivní vyznění Českého století je občas až ve vtipném rozporu s prezentováním 17. listopadu jako občanského vítězství. „Dnes studuje v zahraničí každoročně kolem 250 tisíc českých studentů. A nemusejí donášet na své spolužáky! Taky nemusíte na nikoho donášet? Přijďte to oslavit,“ dočtete se na facebookovém profilu Festivalu svobody, zatímco seriál popisuje kořeny problémů, kvůli kterým se dnes většina Čechů na oslavy necítí.

03252695.jpeg

České století může dráždit elitářským výkladem dějin skrze okamžiky osobních příběhů mocných, výběr klíčových momentů dějin pro jednotlivé epizody může být příliš tradiční na to, aby seriál o dějinách říkal něco nového. O to ale nakonec nejde. Zatím jediná audiovizuální kronika českého 20. století prokazuje to hlavní – respekt k nejednoznačnosti dějin.

03252696.jpeg
Spustit audio