Česko by mělo z Ameriky převzít kult úspěchu, říká pětadvacetiletý podnikatel Ondřej Kania

8. říjen 2018
Ondřej Kania

Ondřej Kania ve svých pětadvaceti letech řídí tři soukromé školy. Před třemi lety poprvé stál před učiteli, kterým se snažil vysvětlit, že odteď musí zapomenout na zavedené postupy ve výuce a začít učit jinak. Od té doby se stal jedním z nejvýraznějších hlasů mladé generace v oblasti podnikání ve vzdělávání. Kvůli svému zaplněnému diáři neměl čas přijít na rozhovor do studia Radia Wave a rozhovor se tak odehrál po rozhlasových linkách z Brna do Prahy.

Slavíme 100 let od založení samostatného Československa, společnost se za tu dobu hodně proměnila. Co pro vás dnes znamená česká identita, v čem tkví „českost“?

Řekl bych, že máme pocit, že někdo je neustále proti nám a proti někomu bojujeme, ale přitom tak nějak potichu. Mám pocit, že máme často tendenci obviňovat druhé za to, co se nám nepovede. To jsou rysy, které vnímám především za dobu, co v Česku podnikám, což je posledních šest let. Na druhou stranu musím říci, že neznám zemi, která by prošla v moderní historii takovými obrovskými kotrmelci a přitom ta společnost byla extrémně úspěšná jako ta naše. Máme tu obrovské množství lidí, kteří dělají světové věci, ale příliš o nich pořád příliš nemluvíme. My jsme často radši, ono se to zlepšuje, ale často jsme radši, když ten člověk neuspěje. Protože to potom znamená, že my když neuspějeme, tak je to v pořádku, protože on taky neuspěl. Na druhou stranu musím říct, že navzdory tomu, jaká je tu politická reprezentace, tak ta země je úžasná a ti lidé jsou extrémně schopní.

Nová republika je série osmi unikátních rozhovorů s výraznými osobnostmi z řad mladých Čechů, které publikujeme u příležitosti 100. výročí vyhlášení československé nezávislosti. Redaktor Radia Wave Dalibor Zíta spolu s podnikatelem Ondřejem Kaniou, sociálním pracovníkem Michalem Mižigárem, dětskou onkoložkou Dankou Humlovou, ekologem Janem Skalíkem, studentkou Eman Ghaleb, vědcem Janem Lukačevičem, knězem Filipem Sedlákem a aktivistkou Johannou Nejedlovou hledal odpověď na otázku, jak se mladí Češi dívají na současný stav země a jak by budovali nový stát, kdyby k tomu dostali možnost. Rozhovory z cyklu Nová republika můžete poslouchat od pondělí 8. října ve vysílání a na stránce Nové republiky.

Je tohle odlišná mentalita od té americké? Sám jste studoval na americké škole, tak to asi můžete posoudit. Já mám třeba pocit, když se setkávám s Američany, že oni mají takový ten „kult“ úspěšných lidí, kterých si velmi váží a podporují je. Možná se to trochu podepsalo i na vítězství Donalda Trumpa ve volbách, že byl vnímán jako úspěšný byznysmen…

Určitě. V tom mě americká kultura nesmírně fascinuje. To je země, kde je jedno, jestli jste oranžový, bílý, nebo rudý a jestli věříte v toho a toho, protože oni všichni mají společný cíl. Část lidí, kteří jsou teď chudší a jsou to migranti z první nebo druhé generace, tak mají cíl celý život pracovat, aby jejich děti měly šanci si sáhnout na ten „americký sen“. A jejich děti to vidí a jsou díky tomu extrémně motivované. Já jsem absolvoval poslední dva roky střední školy v New Yorku a mám spolužáky, kteří se dostali na dobré univerzity a museli se zadlužit na celý život. Školy jsou tam extrémně drahé a školné třeba na medicíně vás může vyjít na milion nebo dva ročně. Takže oni jsou zadlužení a naší optikou bychom si řekli, že tady je to lepší, protože tady je školství zadarmo. Ale tím, že ti moji spolužáci a téměř všichni mladí Američané mají dluhy, které splatí třeba za 15 nebo 25 let, tak je to žene k tomu, že musí dělat maximum a tvrdě pracovat. Je to sice negativní motivace, ale oni mají úžasnou schopnost to transformovat v motivaci pozitivní.

Ondřej Kania

Amerika je skutečně společnost, která se žene za úspěchem a je tam kult „úspěchu“. A já si myslím, že na tom není nic špatného, protože v úspěchu je pokrok. Pokrok spočívá v tom, že máte velké množství lidí, kteří se ženou za něčím, co je zdánlivě nedosažitelné a nemožné. Protože to je to, co mi na začátku tady říkali všichni: „Je ti devatenáct a ty chceš tady začít podnikat ve školství. Vždyť to je úplný nesmysl!“ Ale kdyby nebyli lidé, kteří by si i v průběhu historie na sebe nevzali tu tíhu té nemyslitelné, nedosažitelné věci, tak zdaleka nejsme tam, kde jsme teď. A to Amerika v těch lidech probouzí.

Samozřejmě je tam obrovská řada problémů, které my nemáme a které tam jsou viditelné, protože je to země extrémů. Extrémní chudoby a extrémního bohatství. Země extrémní diskriminace v určitých případech, ale také země extrémní tolerance. A to je něco, co Ameriku dělá jedinečnou, a já bych si strašně přál, abychom nějaký aspekt tohoto „kultu úspěchu“ měli i u nás.

Pojďme od amerických problémů zpět do Česka. Co jsou podle vás největší problémy současného Česka, které dopadnou na vaši generaci, potažmo generaci mladší?

Ondřej Kania v Nové republice Radia Wave

Z dlouhodobého horizontu je zásadní, aby se změnilo české školství, tak aby odpovídalo tomu, jaké děti, které vyrůstají v naprosto specifickém prostředí, do těch škol chodí. Ten model třináctileté školní docházky, to znamená základní, střední a vysoké školy, se nezměnil za velmi dlouhou dobu. Ta vzdělávací struktura je velmi podobná tomu, co tady bylo za komunismu, a to, jak to vypadá v těch třídách, je také velmi podobné tomu, co tady bylo za komunismu.

Jaký je podle vás lék na potíže českého školství?

No, tím se dostáváme k hlavnímu problému, který já vidím v České republice, a to je fakt, že máme naprosto neschopné lídry. Ve všech politických stranách je trend, že lidé, kteří jsou méně schopní, méně charismatičtí a inteligentní, tak jsou zase dobří v tom, že si dokáží lépe usurpovat moc. Dokáží si objet regiony a tam naslibovat Aničce to a Pepovi zase ono. A tady to dopadá tak, že my si vždycky zvolíme nějakého kandidáta, naposledy to byl ve volbách třeba Jiří Drahoš, a to je nějaký ten kandidát „ctnosti“. Ten „havlovský“ kandidát. Ale my potom nejsme schopni tu druhou stranu porazit. A to, že máte nějakou volební kampaň, ve které jste zachoval slušnost, ale prohrál jste, tak to podle mě není nic dobrého.
Vy prostě občas musíte hrát tu hru, kterou hraje protistrana – v byznysu je to naprosto normální –, k tomu, abyste uspěl. Protože pokud prohrajete, tak jste odsouzeni k tomu, že tady s tou protistranou musíte žít, a ta protistrana má moc.

Ondřej Kania (1993) je podnikatel ve školství. Na základní škole téměř propadal, postoj ke vzdělání mu změnilo až studium na střední škole v Americe. Po návratu se rozhodl využít své zkušenosti z rozdílného vzdělávacího systému a dnes je ve svých 25 letech majitelem už tří středních škol. Obdivuje Elona Muska a Steva Jobse.

Ta moje otázka ale směřovala k tomu, co by se mělo prakticky změnit ve školách. V nějakém rozhovoru s vámi jsem četl, že by naše třídy měly být „vícerychlostní“. Co jste tím měl na mysli?

Je to model, který funguje v Severní Americe. Vy chodíte do školy, kam chodí různí lidé, různě inteligentní, různě hloupí, různě bohatí, různě chudí. A ta škola vám nabízí, že si můžete zvolit směr, tedy předměty, které budete studovat a věnovat se jim. A také má různé úrovně. Třeba my tady řešíme neustále inkluzi, a ten severoamerický směr je nesmírně inkluzivní v globálním pohledu, tedy v tom, že jsou ty děti na jedné škole a komunikují spolu a vídají se. Ale v jádru je to nesmírně diferencované. Takže ve třídách jsou děti, které jsou na stejné úrovni a mají stejné zájmy a potom jste s těmi dětmi mnohem lépe schopni pracovat. Moje máma třeba objevila až ve svých čtyřiceti letech, že má talent na výtvarné umění. Nikdy na to předtím nepřišla, protože ta společnost je naučená tak, že když má někdo tři nebo čtyři trojky v deváté třídě na vysvědčení, ale má třeba jedničku z výtvarky, tak je to úplně jedno. A jde prostě na učiliště. Takže se vyučila prodavačkou. A po dvaceti letech objevila, že má vášeň a talent na něco jiného. A kdyby vyrůstala v Americe, tak tam to objeví okamžitě. A například finský systém, který já hodně propaguji, tak funguje tak, že ti lidé už od útlého věku ví, co chtějí dělat, protože měli možnost si všechno vyzkoušet. A oni to potom dělají a jsou šťastní. Když je někdo instalatér nebo truhlář, tak je prostě šťastný, protože si to vybral. Oproti tomu v této zemi mi připadá, že je obrovské množství lidí, kteří nikdy neměli příležitost objevit nějakou vášeň nebo talent a dělají věci, které je nebaví, které je ze srdce štvou. Vstávají ráno naprosto demotivovaní jen proto, aby vydělali peníze a mohli přežít. A to je možná alfa a omega toho, o čem se tady bavíme...

Zaujala vás část rozhovoru Dalibora Zíty s Ondřejem Kaniou? Pokud chcete vědět, jak se Ondřej Kania dívá na problémy migrace a otázku toho, zda Evropská unie má po Česku požadovat plnění kvót na přijímání uprchlíků, nebo zda je možné proti politickým odpůrcům bojovat jejich prostředky, poslechněte si ze záznamu celý rozhovor!