Český hokej zase vozí medaile. Odlepil se ode dna, nebo má víc štěstí než systému?

Češi využili netradičního termínového roku - poslední mistrovství světa juniorů se mělo uskutečnit klasicky na přelomu roku. Kvůli potížím s koronavirovými nákazami ale bylo přeloženo na letní termín. A tam jela velká část kádru, která uspěla i před týdnem v kanadském Halifaxu.

„Jedním z důvodů úspěchu je, že absolvovali už druhý velký turnaj v krátké době se stejnými trenéry, kteří mají zajímavý, a řekněme moderní pohled na hokej. To znamená, že nebráníte, nebetonujete, nečekáte, ale naopak jste velmi aktivní, chcete útočit a zápas vyhrát. Ne neprohrát,“ vyjmenovává Pavel Ryšavý příčiny, proč čeští hokejisté vybojovali stříbrné medaile.

„Tým poslouchal a zároveň měl na tuto taktiku hráče, navíc byl velmi dobře bruslařsky vybavený. Nepotřeboval zpomalovací fauly, tedy nikoho hákovat, hráči byli schopni soupeře dojet. A navíc měla reprezentace nadstandardní sestavu obránců,“ doplňuje Ryšavý.

Dvě medaile z velkých šampionátů v krátkém čase by mohly svádět k myšlence, že se českému hokeji znovu začíná dařit a šplhá se nahoru. Podle redaktora deníku Sport je však celá věc o něco složitější.

„Vzhledem k tomu, že na turnajích není Rusko, zbývají čtyři hokejově dominantní země - Kanada, Švédsko, Finsko a USA. Česko je za nimi v závěsu ve druhé čtyřce. Měli bychom ambici být v první čtyřce a měla by k tomu vést nějaká cesta. Mít kvalitní systém a hráče, kteří si v něm věří,“ myslí si Ryšavý.

Nakolik se na českém vzestupu podílí výchova ze strany domácích trenérů, a nakolik zahraniční prostředí? Co je třeba zlepšit v procesu vzdělávání mladých hokejistů? Poslechněte si novou Tribunu.