Cesta do hlubin študákovy duše. Třídní sraz je nejúčinnější autoterapií

Když dostaneme pozvánku na třídní sraz, mnohým pánům se zježí zbytky vlasů na hlavě a další žehlí košile, dámy se hromadně objednávají ke kadeřníkovi a snad všichni začnou uvažovat, jak se budou prezentovat. Bystrý pozorovatel odhalí celou typologii stylizací. Máme zde bojovníky mainstreamu, kteří o stůl poťukávají klíčky automobilů, posílají fotky úspěchu svých dětí, předhánějí se ve znalosti drinků, které letí venku, a stěžují si na množství práce, které zažívají v souvislosti s postupem na ještě vyšší pracovní pozici.

Jejich opakem je stylizační typ „alternativec“. Ten si zakládá na odlišnosti, ať je jakákoli – může zahrnovat třeba šaty z biobavlny, hovory pouze o divadle nebo blahosklonné kroucení hlavy nad jakýmkoli mainstreamovým vítězstvím zmiňovaným dříve. Dojde i na roli „nezměnila jsem se“, která navazuje na každý školní fór pronesený před dvaceti lety. Alespoň jeden přítomný volí styl „věčně mladý“, ve kterém přicházíte jako čtyřicátník stále rozcuchaný a s do půlky hrudi rozepnutou košilí. Naopak po identitě „moc jsem se změnila a ukážu vám jak“ sáhnou zase ti, kteří se během třídních let necítili příliš úspěšní a kterým zavál vítr do plachet až později.

Třídní sraz je nejúčinnější autoterapií|foto: CC0 Public domain

Nechápejte mě špatně – nemyslím si, že se takto chováme nesprávně. I já volím své stylizace, a to nejen na třídním srazu. Proč je však tato situace pro mnohé z nás tak důležitá, že uvedené role vůbec produkuje?

Sociálně se srovnávám, tedy jsem

Chceme totiž v očích druhých, se kterými jsme trávili dlouhé roky v jakési „přípravce“ života, vypadat co nejlépe. Rádi bychom viděli, že jsme obstáli v tom, co následovalo – v životě samotném. A takové zastavení může být plné stresu a nesplněných očekávání.

Všem uvedeným stylizacím je něco společné. Nejlepší vůz, nejkrásnější manželka, nejvíce přečtených knih, nejnezávislejší životní styl. Je jedno, zda se jedná o kategorii povrchně materialistickou, nebo hluboce intelektuální. Chceme ve srovnání s ostatními vítězit v oblasti, kterou my sami chápeme jako skutečnou hodnotu. Díky tomu se cítíme dobře. Někteří z nás bohužel jiný mechanismus pro budování sebehodnoty nemají. O to více pak trpí, pokud jim sociální srovnání přináší nepříjemné zprávy.

Třídní sraz je sonda do vlastní duše

Jev třídního srazu však působí i na hlubší, řekl bych až terapeutické rovině. Umožňuje nám totiž zjistit, jací jsme. Příběhy, emoce a obavy, které se vynoří, nám odkrývají vrstvy naší osobnosti, které ne vždy chceme vidět. Najednou si uvědomujeme: „Tady cítím mindrák.“ Tady mi vadí, že mám nedostatek v hodnotě, kterou navenek pohrdám.

Cesta do hlubin študákovy duše po 20 letech|foto: CC0 Public domain

Ukazují se nám ale ještě jiné vrstvy naší duše. Jak reagujeme, když je někdo příliš dobrý v oblasti, ve které se i my snažíme? Přejeme druhým jejich úspěch, nebo jeho význam snižujeme – ať už ve své mysli, nebo v konverzacích s ostatními? Jak jsme na tom se závistí? A dokážeme si vůbec jako podmínku sebeterapie připustit, že ji máme?

Právě tyto otázky, nikoli jen prosté zjišťování, jak si stojíme ve srovnání s ostatními, činí jakoukoli podobnou situaci tak těžkou. Protože dostáváme odpovědi, které nás nepotěší.

Naše obavy z třídního srazu tak na nejhlubší rovině nejsou z toho, co zjistíme o ostatních, ale z toho, co se dozvídáme o sobě. Je nám nepříjemné, že se setkáme s vnitřními spolužáky, na které jsme chtěli spíše zapomenout, abychom mohli předstírat, že třída naší duše je plná premiantů. A právě to je jeden z důvodů, proč se třídním srazům, ani těm vnějším, ani těm vnitřním, nevyhýbat.

Autor příspěvku je psychoterapeut.