Čeští výtvarní umělci nebývají za svou práci dostatečně zaplaceni. Proč nám to přijde normální?

Martina Smutná
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Martina Smutná

Výtvarní umělci často za výstavu dostávají tak malý honorář, že stěží pokryje náklady na její instalaci. Proč se stalo běžnou praxí neplatit umělcům za výstavy a vyžadovat, že by se měli živit z prodeje vlastních děl? „Vychází to z pojetí uměleckého díla jako komodity a určitě to souvisí s neoliberálním pojetím kultury,“ vysvětluje Jiří Ptáček, kurátor a signatář šest let staré výzvy Nulová mzda, která poukazovala na tristní životní podmínky umělců. Co se od té doby změnilo?

Ve světě výtvarného umění minimálně v českém kontextu stále převládá názor, že umělec by se měl především živit prodejem svého uměleckého díla. To má za následek, že instituce, často veřejné nebo z veřejných zdrojů financované, neplatí umělcům adekvátní honorář za výstavu. „Řekla bych, že průměr v menších pražských galeriích je pět až sedm tisíc. Když tu věc chceš připravovat třeba dva měsíce, tak k tomu musíš mít full time práci a ty peníze použiješ na nákup hřebíčků a výmalbu galerie,“ popisuje své zkušenosti s honoráři malířka a doktorandka pražské AVU Martina Smutná.

V minulosti bývalo dokonce běžnou praxí, že se umělcům za výstavu honorář vůbec neplatil. Proto v roce 2014 vznikla výzva Nulová mzda, která upozorňovala na tristní ohodnocení umělců i svobodných kurátorů. Za svou práci dostali podle iniciátorů zaplaceno, byť špatně, všichni lidé zaštiťující výstavu, kromě umělců. Změnilo se od té doby něco? „Po pěti letech nevznikla žádná systémová řešení. Viděli jsme také, jak se jim instituce brání. Ale to téma se zpřítomnilo a zůstalo ve veřejném prostoru,“ říká Jiří Ptáček. Podobný pocit má i Martina Smutná. Když téma začalo být mezi umělci běžnější, přestala se bát si o peníze říkat. „Dřív by to pro mě bylo těžké, vzepřít se té situaci a říct, že to za těchto podmínek dělat nebudu, když například dělám výstavu pro regionální galerii, a ta mi odmítne dát honorář.“ Smutná navíc dodává, že se téma pracovních podmínek vůbec neobjevuje na vysokých uměleckých školách, stejně jako v případě mladých architektů.

Proč se rozšířila myšlenka, že se dobrý umělec dokáže uživit pouze prodejem svých děl? Kořenů je několik. Podle většiny respondentů je jedním z důvodů představa rozšířená zejména v 90. letech, že úspěšný je ten umělec, který uspěje na trhu s uměním. Podle Kariny Kottové, předsedkyně Společnosti Jindřicha Chalupeckého, by kritéria měla být jiná. „Kritériem by měla být spíše kvalita práce, jakým způsobem je zajímavá, pravdivá a vyjadřuje něco, co může lidi zaujmout.“ Všechna díla navíc podle ní nemohou skončit na trhu s uměním, třeba vzhledem k médiu, které umělci využívají.

Karina Kottová

Kritička současného umění a členka spolku Skutek Anežka Bartlová dodává, že během 90. let také vznikl narativ, podle něhož jsou úspěšní umělci ti, kteří stojí vně veřejných institucí a jejich podpory. Ve stejné éře se zároveň rozpadly struktury, které umělce finančně podporovaly. „Je strašně zajímavé, jak jednoduše jde něco zničit a jak těžko se to buduje. Systém fondu výtvarného umění u nás vznikal od 19. století. Od dob Mánesa se budovala sdružení, která hromadila majetek, z toho majetku investovali a nakonec postavili Mánes a podobně. Ze dne na den se mezi lety 90–91 majetek v řádu miliard rozkradl,“ popisuje situaci publicista a výtvarný umělec Pavel Karous. Budovat novou organizaci sdružující výtvarné umělce se dnes snaží například spolek Skutek, podle Karouse ale začíná od nuly.

Pavel Karous

Argument, že dobrý umělec se uživí prodejem svých obrazů, také opomíjí skutečnost, že špatné platové ohodnocení se týká i jiných profesí v uměleckém odvětví. „Instituci i mně je často líto, že tohle není to, v čem chceme pracovat. Když třeba potom artikuluju nějakou svou stížnost na platové podmínky, tak si uvědomuju, že ta instituce na tom sama není dobře,“ komentuje celkové podfinancování kultury Martina Smutná.

Anežka Bártlová

Téma odměňování umělců je velmi podstatné pro Společnost Jindřicha Chalupeckého. Ta chce mimo jiné přesvědčit své donátory, aby přispívali více peněz na honoráře pro umělce. „Myslím si, že je velmi důležité tlačit na instituce, aby měly nějaké jasné žebříčky. Třeba v Americe existuje systém, který se jmenuje Wage,“ vysvětluje předsedkyně společnosti Kottová, podle které tento ceník upravuje přesné částky, které by měly jednotlivé instituce vzhledem ke svému rozpočtu platit umělcům za výstavy, přednášky či performance.

Kottová ale přiznává, že v dnešním grantovém systému není pro středně velkou organizaci, jako je Společnost Jindřicha Chalupeckého, snadné adekvátní honorování umělců naplňovat. „Snažíme se komunikovat s ministerstvem, ale v některých projektech to ještě zdaleka není ideální. Třeba v Ceně Jindřicha Chalupeckého, tam jsme se opravdu v posledních letech snažili hodně navýšit rozpočty. Ale ty honoráře jsou v rámci objemu práce, kterou tomu v průběhu roku musí umělci věnovat, stále ještě symbolické,“ dodává Kottová.

S umělci, kurátory a aktivisty jsem mluvila i o tom, proč nám přijde normální platit herce, ale výtvarní umělci by si na své živobytí měli vydělat sami, jakou podporu mají umělci ve Francii a co se na počátku 90. let stalo s majetkem fondu umělců. Poslechněte si celou reportáž.

Spustit audio

Související