Čestmír Kopecký, Standa Biller a další: Největší televizní bizáry

Standa Biller (sociolog a dramaturg)
V tvrdé konkurenci nakonec u mě jednoznačně vyhrál Okres na severu, normalizační seriál z přelomu 70. a 80. let. Pro ty, kdo to neznají, je to taková československá variace na dnes známý House Of Cards. Vypráví příběh o soudruhu Pláteníkovi, předsedovi okresního výboru KSČ – je to starší člověk, který podle všeho bere heroin, má incestní vztah se svojí dcerou a řídí celý ten okres. To znamená, že řídí jak chemický průmysl a podniky, tak se stará i o blaho svých občanů, co se týká rozvodů a podobně. Je to neuvěřitelný příběh, který je docela těžké dokoukat do konce, ale každému bych to doporučoval.

Na druhé místo bych dal 3+1 s Miroslavem Donutilem. Znají to asi všichni, je to vždycky 3+1 příběh, vystupuje tam vždycky pan Miroslav Donutil, vesměs v pozitivních rolích. Vždycky ho doplňuje Čmaňa, u kterého si teď nejsem jistý, jak se jmenuje občanským jménem, ale je to takový ten člověk s knírem, který je hrozně bodrý. Zápletka většinou spočívá v tom, že je tam mladá žena, kterou pan Donutil ošahává, to je teda dobrej bizár.

3 plus 1 s Miroslavem Donutilem: Soutchán |foto: Česká televize

Čestmír Kopecký (producent)
Mohl bych říct, že jeden z nejstrašnějších pořadů je Sama doma, který má podtitul Být doma neznamená hloupnout, což dostatečně vypovídá o tom, co se po takovém titulku bude odehrávat. Připomíná mi to, když jsem si koupil Trabanta, dostal jsem k němu knížku, kde bylo napsané: „Právě jste se stali majitelem plnohodnotného vozidla.“ Taky bylo hned jasné, o co půjde. Pořad, který je určen výhradně pro ženy, zabývá se v jedné minutě plísněmi nohou a francouzskými sýry, je odsouzený.

Za socialismu bylo bizarní i to, že se televize bála vysílat živě, takže dávala všechno ze záznamu. Tak se stalo, že jednou omylem pustila jiný týden losování sportky. Diváky samozřejmě dost překvapilo, že viděli losování, který teprve nastane za dva měsíce. Pak se zjistilo, že v Americe mají zpožďovací linky kvůli sprostým slovům, který dokážou zpomalit vysílání až o 15 vteřin, a mezitím může někdo zasáhnout. Československý televizi ale bohužel trvalo dva roky, než přišli na to, že nenajdou nikoho, kdo za 15 vteřin pozná, jestli je to správné vysílání.

U veřejnoprávní televize je docela důležité, co se stane, když člověk ten pořad zhlédne, co bude pak dál, to je nejpodstatnější. Když uděláte úplně šílený bizarní pořad, tak může posloužit dobré věci daleko víc, než když uděláte dobrý a kvalitní pořad. Mně osobně přišel nejbizarnější pořad, který jsme dělali s Petrem Léblem. Jmenoval se Studio Kroměříž a využíval toho, že většina lidí jsou blbci. Choval se úplně stejně jako normální diskuzní pořady, ale řešil problémy, který problémy nejsou, s váhou a soustředěním a profesionalitou, vypadalo to opravdově.

Jednou tam přišel vynálezce Mirko Mirko a přinesl takový malý parní stroj, tvrdil, že je to stroj času, a všichni ho prosili, ať to spustí. On že ne, že by to mělo nedozírné následky, jenomže pak tam ve studiu začala zpívat Helenka Vondráčková ve zlatých šatech, Mirko Mirko přestal dávat pozor a někdo to tam omylem spustil. Najednou byl střih a všichni účinkující včetně Helenky Vondráčkové byli v kožešinách a hýkali. My jsme si mysleli, že to je docela srozumitelná informace, ale dostali jsme desítky dopisů, jestli bychom jim dali spojení na pana Mirka Mirka, že by se tím dalo omlazovat. To si myslím, že je bizarní pořad, který mluví o tom, že idioti jsou diváci.

Helena Zikmundová (televizní kritička)
Já mám ráda bizarní televizi, mám ráda i záměrně bizarní televizi, můj oblíbený pořad je třeba Jam od Chrise Morrise, který běžel asi před patnácti lety v Británii. Když se nad tím ale opravdu zamyslím, tak nic nepřekoná náboženské vysílání, speciálně křesťanské pořady a speciálně ty, které se moc nesnaží předstírat nějaký kontakt s realitou. Amerika je ideální, tam jsou vždycky nejlepší pořady, které vysílá nějaká lokální stanice, vizuálně vypadají, jakože vznikly před 30 lety, pastor vypadá jako něco mezi Horstem Fuchsem a Rasputinem, chvilku se vymlouvá a chvilku řve a samozřejmě si říká o peníze. Tam se dočkáte spousty bizarních věcí, viděla jsem břichomluvecké loutky, které nabádaly děti, aby nebraly drogy, což je podle mě protimluv, viděla jsem debatní pořad podobný Katovně, kde jeden kazatel vysvětloval, že Šmoulové jsou ve skutečnosti komunistická propaganda. Když se podíváte na taťku Šmoulu, je to prý zosobnění Stalina. Takže to je můj fetiš, můj oblíbený žánr, jako si někteří lidi pouští velrybí zpěv nebo Enyu, což je vlastně asi totéž, tak já si pouštím řvoucí televangelisty, to mě uklidňuje.

Ivo Bystřičan (režisér a dramaturg)
Pro mě je největší bizár televizní zpravodajství a způsob, kterým se staví ke komplexním a složitým situacím ve světě, to je opravdu zdrcující. Z konkrétních pořadů mě ale asi nejvíc dostal Dobrodruh, pořad České televize. Jakýsi nesympatický dandy se v něm vydává do méně dostupných turistických lokalit, tam se chová jako typický, nevzdělaný, hloupý trouba, který se dostává do kontaktu s cizí kulturou a odmítá ji jakýmkoliv způsobem respektovat. Vytváří nějaký archetyp turisty moderního věku, kterému jde jenom o jeho vlastní pohodlí a který očekává, že všude to pohodlí bude zařízeno tak, jak je ze své domovské země zvyklý.

Z cestopisné série Dobrodruh |foto: Česká televize

Tady se vlastně ukazuje, že televize přistupuje k poznávání věcí skrze osobní zkušenost, ten pořad je u nás unikátní tím, že je to cestopis opřený o zážitky někoho konkrétního. Už to není nějaký zcizovací komentář Bartošky nebo Donutila, ale přímo hlavní postava toho pořadu se ocitá v daných prostředích. Tady je to ale brutálně zpackáno, opřeno o osobnost, skrze kterou se o daných kulturách nemůžeme dozvědět vůbec nic, dozvídáme se jenom o stereotypech. Je zajímavé, že to přináší televize veřejné služby.