„Chataří se, když je deformovaný veřejný život.“ Lidé prý zase utíkají na chaty

22. srpen 2018

Chataření u nás patřilo a pořád ještě patří k lidové formě odpočinku. Každý pátý dům, který by mohl sloužit k bydlení, je chata nebo chalupa. Dá se ale chataření považovat za čistě českou zábavu? „Je to i jinde ve světě, nejsme ojedinělí. Vyhlášená je tím třeba i Skandinávie, Nový Zéland a Kanada,“ říká sociální geografka Dana Fialová. Přesto je ale české chataření něčím specifické.

„První věc, kterou uděláme, když přijedeme na naši chatu, je to, že otevřeme okna a vyvětráme. Je to starší stavení, ve kterém je vlhko,“ říká asi třicetiletý Štěpán, který si pořídil chatu společně se svojí ženou na začátku letošního roku. Potřebovali prostor, kam by mohli uniknout z Prahy, odpočinout si. A kde by mohli taky manuálně pracovat.

„Po náročném týdnu v práci si tam vždycky nejprve lehneme. Co se ale týče aktivního odpočinku, tak teď tam třeba musím omlátit zdi v maštali. Vůbec mi to nevadí, naopak. Tuhle práci dělám denně třeba čtyři hodiny. Pak se jdeme většinou najíst. Ugrilujeme si maso nebo si uděláme guláš. Po obědě se jezdíme koupat. Navečer posekám trávu, otevřu si pivo, dám si cigaretu a koukám na západ slunce. A tak jsem nejštastnější,“ popisuje Štěpán svůj jeden den na chatě.

Logo

Při výběru objektu pro něj nebyla důležitá jen cena, ale taky design. Rekreační dům by měl podle Štěpána korespondovat s místem, kde stojí. A to se prý v případě jeho stavení v jižních Čechách podařilo.

Soused nám krade dřevo

Ačkoliv je chataření typické i pro jiné státy než Česko, u nás má přece jenom trochu specifický rozměr. „My totiž máme chataření postavené vysoko na žebříčku hodnot,“ říká Dana Fialová z Centra výzkumu geografie volného času na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. „Považujeme to za běžnou součást našeho života. Je to tím, že nemáme moře, a taky tím, že disponujeme krásnou a prostupnou přírodou.“

„My odjíždíme na chatu s celou rodinou každých čtrnáct dní, abychom tam ze sebe sedřeli kůži,“ směje se čtyřicetiletý Honza, který si pořídil rekreační dům nedaleko Jindřichova Hradce. „Sousedské vztahy tu máme výborné,“ říká ironicky. „Soused nám krade elektřinu a dřevo. I tak s ním ale nějak vyjdeme. Když přemýšlím nad tím, co budu dělat s chatou do budoucna, tak si říkám, že ji asi prodám. Určitě to není tiché hnízdo pro důchod.“

Honza je zřejmě jedním z mála. Velká část lidí totiž dodnes považuje chatu za generační bydlení a nechce se jí zbavit. Štěpán počítá s tím, že bude půjčovat stavení svým dětem na odpočinek. „A až budeme s manželkou staří, tak bychom tam chtěli v klidu dožít.“

Chata, nebo chalupa?

Mnoho lidí si plete pojem chata a chalupa, někteří tato slova považují za synonymum. Mezi těmito dvěma pojmy je ale vcelku velký rozdíl. „Chata je objekt, který byl postaven přímo pro rekreaci. Chalupa je naopak dům, který původně sloužil k něčemu jinému. Třeba jako mlýn, mačkárna skla nebo kovářská dílna,“ popisuje sociální geografka Dana Fialová. „Rozdíl mezi chalupařením a chateřením už se dnes stírá. Chataři měli dřív kolektivnějšího ducha. Chalupáři se spíš individuálně snažili zvelebovat své objekty.“

To, jak využíváme svůj čas na chatě, se postupně mění. Lidé prý už tolik nepracují na zahradě a víc se jezdí na kole po okolí. „Čím dál víc lidí navíc chatu používá ke svému zaměstnání. Pokud jste na internetu, můžete být kdekoliv. Dalším fenoménem je to, že se chaty čím dál častěji pronajímají.“

Zajímavý je ještě jeden další úhel pohledu. Zájem o chaty totiž v Česku rozhodně neupadá a podle Dany Fialové je chataření jakýmsi indikátorem stavu společnosti. „Největší zájem o chataření byl za normalizace. Lidi tam utíkali z veřejného života, který byl deformovaný. Mám strach, že zájem o dění ve veřejném životě klesá i dnes, a proto lidé opět utíkají na chaty.“

Kam sahají kořeny českého chataření? A proč je o něj pořád zájem? Poslechněte si celý příspěvek!

autor: Filip Titlbach
Spustit audio