Chladné statistiky i šrámy na vojákově duši. Jak vypadá kritika války ve videohrách?

25. červenec 2017
Ze hry Call of Duty: Black Ops II

Pro velké množství videoher je válka hlavní téma a spolu s médii a filmy se podílí na vytváření našich představ o tom, jak vlastně válčení vypadá. A často tak činí zjednodušujícím způsobem a oslavují násilí. Jsou ale i tituly, které tuto videoherní tradici obracejí.

Místo vzrušujícího a hrdinského obrazu moderní války některé videohry ukazují příběhy skutečného utrpení, nervydrásající válečnou nudu nebo komentují mechanickou podstatu dnešních bojů. I v mainstreamu lze najít hry, které válku nahlížejí kriticky. Platí to překvapivě i pro úspěšnou sérii stříleček Call of Duty. Podle akademičky Carrie Andersen z katedry amerických studií University of Texas devátý díl s podtitulem Black Ops II nečekaně dobře reflektuje čím dál větší roli technologií v současných válkách. Týká se to především dronů, bezpilotních letounů, které může hráč během hraní přivolávat. Podle Andersen tak Black Ops II dobře zobrazuje dehumanizaci zabíjení a pocit bezmoci, který lidé vůči na dálku řízeným strojům cítí.

Patrně nejdiskutovanější mainstreamovou hrou, která narušuje konvence válečného žánru, je Spec Ops: The Line studia 2K. Střílečku kritici často srovnávají s románem Srdce temnoty. Na první pohled tradičně vykreslený hlavní hrdina Walker se postupně mění v zlomeného muže, neschopného se zabíjením přestat. Spec Ops: The Line nutí hráče zamyslet se, jak videohry jen pro naše pobavení zjednodušují hrůzy války. Brendan Keogh v magazínu Waypoint o Spec Ops píše: „Je to hra, která se sama nenávidí.“ A v sebenenávisti podává důležitou zprávu o podstatě popkultury, kterou se ve volném čase bavíme.

Čistě protiválečné hry vyrábí především nezávislí tvůrci. Hvězda sociálněkritických her, studio Molleindustra, má ve svém portfoliu dvě – adventuru o životě pilota dronu Unmanned a akční drobnost September 12. Unmanned ukazuje pocity vojáků, kteří z bezpečí základen zabíjí bezbranné oběti – odtržení, nepochopení okolím a emocionální dopad, který na ně vraždění na dálku má. September 12 pak komentuje logiku západní války proti terorismu. Hráč má za úkol raketami trefovat teroristy v anonymním blízkovýchodním městě. Nejde se přitom vyhnout destrukci civilních budov – a civilisté, kteří se ocitnou v blízkosti výbuchu, se proměňují v teroristy. Hráč se dostává do bezvýchodné situace a končí ve městě plném radikálů. September 12 je videoherní ukázkou pravidla „násilí plodí násilí“ a kritizuje bezhlavou válku proti terorismu.

Pacifistickou rétoriku do videoherního mainstreamu dostala ambiciózní hra This War of Mine z roku 2014. Dílo polského studia 11bit zpracovává život civilistů během války v Bosně a obléhání Sarajeva. Je to hra o přežití, v níž musíte během zuřícího konfliktu shánět zásoby, opatřit si jídlo a pečovat o zdraví čtyř přeživších. 11bit využili základní prvky survival žánru a stvořili hru o důležitém tématu – z klidné Evropy si jen těžko dokážeme představit, co oběti válečných konfliktů zažívají. This War of Mine se navíc dařilo jak u hráčů, tak kritiků: na agregátoru Metacritic má hodnocení 83 procent.

Zajímavé jsou ale i malé hry, které se rozhodnou zpracovat jeden konkrétní aspekt válčení. Mezi ně patří Killbox, který výmluvně komentuje mechanizaci moderní války, v níž dochází k oddělení střelce a jeho oběti počítačovou obrazovkou – kde je pak rozdíl mezi skutečností a videohrou? Hra vás nechává zažít útok bezpilotního letounu jak z pozice bezbranné oběti, tak z pohledu střelce svázaného rozkazy. Killbox se vyhýbá konkrétním jménům a místům, takže funguje spíš jako metafora, do níž si lze dosadit libovolný dnešní konflikt. Jako kritickou jde vnímat i starší strategii DEFCON. V ní se hráč stane vládcem nukleárního arzenálu země během celosvětového konfliktu a milionové oběti vypisuje hra až mrazivě suše, pouze jako abstraktní čísla. Trochu to připomíná statistické údaje o počtech mrtvých, které si vyžádala ta která válka.

ze hry This War of Mine

„Války jsou připravované a nakonec ospravedlňované prostřednictvím kultury,“ píšou Holger Potzsch a Philip Hammond v úvodníku speciálního čísla odborného časopisu Game Studies, které je věnované vztahu mezi válkou a videohrami. Do válek se podle nich chodí i kvůli tomu, jak dobrodružné a vzrušující se zdají. Počítačové hry jako masové médium mají na utváření našich představ o válčení velký vliv. A je dobře, že mezi nimi existují tituly, které na to jdou jinak a nutí nás k zamyšlení.

Další články autora