Chorobné, a přece tak krásné. Pakosteň vyznávají na novém albu lásku primitivní hudbě
Když je hudba hnilobná, znamená to, že nemůže být i krásná? A co když staví na ležérně kvapícím punku? Znamená to zároveň, že v ní není prostor pro pořádek? Když se před nějakými šesti lety kapela Pakosteň formovala na troskách Hydrauliter, věděli její členové, že chtějí hrát o kus primitivnější hudbu. Pět let po debutu Živý bič teď vychází Spevy smutných lotrov – a cíl byl rozhodně splněn.
Pakosteň v lecčem navazuje na poetiku výtvarníka Jána Bátorka, která vychází z kysúckého genia loci a vůbec poezie ulice, respektive šedivých sídlišť. S vědomým rozhodnutím hrát tak trochu neandrtálskou hudbu přímo souvisí i hledání adekvátního zvuku pro aktuální nahrávku.
O té kapela hovoří jako velmi upřímné výpovědi, což je tak trochu patrné už z toho, jak Pakosteň zachycují stopy zoufalství každodenní existence. Spevy smutných lotrov budou do světa oficiálně vypuštěni 25. září, kdy Pakosteň vystoupí ve společnosti spřízněných kapel v pražském klubu Subzero.
Hudba, která se vylíhla z hnijících vajec. Co Pakosteň dělala těch pět let, které uplynuly od vydání debutu? Co přineslo nahrávání u Otyna z kapely Pigsty? A může být pro podobnou hudbu inspirující i současná Praha? Poslouchej Modeláře!
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
