„Chtěla jsem zachytit lidový fašismus,“ říká autorka filmu o uprchlících ve Smilovicích

03627977.jpeg

Poté co se obyvatelé slezských Smilovic dozvěděli, že místní církevní středisko Karmel má dočasně ubytovat čtrnáct křesťanských uprchlíků, vznikla mírná panika. Projevy českého strachu, přerůstajícího v lidový fašismus, ale i výpovědi těch, kteří se přijímat uprchlíky nebojí, často méně slyšitelné a naléhavé, nahrávala Marika Pecháčková. Dokumentaristce se na modelu Smilovic podařilo komplexně vystihnout českou reakci na uprchlickou krizi. Je přesvědčená, že nejsilnějším aktérem v prázdném sociálním prostoru přetrhaných vazeb a izolovaných skupin je televize.

„Chtěla jsem od začátku nahrávat jen zvukovou linku, když ukážete i tváře, tak výpovědi tolik nevyzní. Taky jsem tušila, že lidé nebudou chtít vystupovat na kameru, nakonec chtěli jen ti, co s ubytováním uprchlíků ve vesnici neměli problém,“ říká Marika Pecháčková. Hlasy místních upravila zvukovou modulací, zvuk pokryla obrazy ze smilovických domovů, uklizených interiérů místních domků i záběrů okolí.

Lidé ve Smilovicích se o příjezdu uprchlíků dozvěděli z televize, což podle filmařky mohlo za nepříjemný pocit, že se o věci rozhodovalo způsobem „o nás bez nás“. „Byla jsem jediný člověk, který tam s místními mluvil o tom, co se stalo. Lidé se tam stýkají jen v uzavřených skupinkách, vazby a vztahy jsou zpřetrhané, není tam náves, je tam jenom hospoda, kam nikdo nechodí. Pan starosta by rád nějakou diskuzi, ale nejspíš nevěděl, jak na to. Stejně by tam nikdo nepřišel, lidé tam nemají zájem o společný život, což je trochu případ celé naší republiky.“

Paniku místních podle Mariky Pecháčkové posilují emaily s hoaxy, které jim pravidelně přichází, nebo strana Tomia Okamury, která tu organizovala petice. „Dělnická strana se tu moc nechytla, těm se to nepodařilo. Při první intervenci šli do hospody a pan hospodský je poslal do háje,“ říká režisérka. Zdůrazňuje, že ne všichni ve Smilovicích chodí křičet na zastupitelstva protiuprchlická stanoviska. „Je tam spousta lidí, kteří mají jiný názor, ale nejsou tolik slyšet, nepotřebují ho tolik manifestovat.“ Strachu místních rozumí, tvrdí, že je především třeba naučit se s vyděšenými lidmi mluvit. „Jsou velmi snadno ovlivnitelní,“ dodává. Bohužel s nimi mluví jen stále ti stejní. „Svět je v chaosu, musíme si zvyknout na to, že je to normální, a naučit se podle toho chovat.“

03627978.jpeg

V závěru rozhovoru dokumentaristka vysvětluje, proč se rozhodla použít obrazy domácí pohody ve smilovických domcích nebo záběry řeky. „Při pokrytí obrazem jsem postupovala i podle výzkumu Masarykovy univerzity, podle kterého se uprchlíci ve zpravodajství České televize objevují v několika různých metaforách, já jsem si vybrala dvě. Hovoří se o nich jako o přírodních katastrofách nebo je vidíme mezi ploty, těžkooděnci, dráty. Vidíme takové malé války, není divu, že se pak uprchlíků bojíme.“

Dokument si můžete pustit v archivu ČT. Celý rozhovor si poslechněte tady.

Čtěte také