Chybí nám patetičnost. Padnout za vlast není samozřejmost, říká Milena Bartlová

Mnohem více než fakta mohou být dnes pro jednotlivce důležité takzvané rodinné historie. Rozhovory, které vedeme se svými rodiči nebo prarodiči, nám často umožňují vnímat dějinné události nejen prostřednictvím znalostí načerpaných ze školy, ale také emocí a prožitků našich blízkých. „Národní identita nevzniká na základě genových předpokladů, to je nevědecké zjednodušení. Národ vzniká tím, že vypráví příběhy,“ říká Bartlová. 

Čtěte také

Ovlivňuje trauma holokaustu i třetí generaci přeživších? „Až jako teenager jsem se dozvěděl o osudu prarodičů“

Za války a v poválečné době nebylo pouze snazší konstruovat národní identitu, bylo to naopak téměř nevyhnutelné. „Do nikoliv malé míry to určoval někdo jiný, což je na tom nejkrutější. V Listině základních práv a svobod je nyní zakotveno, že národní identifikace nesmí být nikomu zvenčí uložena.“

I když je Bartlová sama pacifistkou, z dětství si vybavuje rituál, kdy pionýři stávali mezi 5. a 8. květnem čestnou stráž u pomníků padlých vojáků. „Tento moment umožňoval vnímání nějaké historické kontinuity. Chybí nám teď trocha patetičnosti. Nechci, aby to vyznělo jako nějaké staromilské brblání, ale to, že někdo vyběhl na barikády nebo byl koupit mléko a byl zastřelen, není samozřejmost.“ Podle Bartlové nám právě nedostatek patetičnosti brání brát některé věci vážně.