Činoherní studio v „roce jedna“ v Tyjátru, část 1.: Heroin jako dětská ZOOfilní láska
První premiérou, kterou nové vedení Činoherního studia otevřelo svůj repertoár, byla inscenace na motivy románové série Christiane Felscherinow My děti ze stanice Zoo. Otevřenou zpověď narkomanky zinscenovalo již berlínské Schaubühne, problematika generace, která svou bezcílnou perspektivu vidí v tvrdých drogách, se však netýká pouze západoněmecké metropole 70. let, ale taky současnosti.
Inscenace My děti ze stanice ZOO režiséra Michala Skočovského v lecčems navazuje na jeho předešlou ústeckou inscenaci Kopanec. Oba projekty spojují němečtí autoři i kulisy, ale taky problémy, které mají dalekosáhlejší a univerzální platnost. V Kopanci to byli mladíci, kteří z nudy a absolutní prázdnoty sociálně vyčleněné lokality bezdůvodně zabili kamaráda. V My děti ze stanice ZOO jsou to sotva zletilí obyvatelé Berlína, jejichž existenci plnou dlouhodobé frustrace spláchnou tvrdé drogy a dětská prostituce.
Ačkoliv se inscenace dotýká aktuálních problémů, vizuálně tvůrci čerpali z tehdejší dekadentní konfekce. „Snažila jsem se celkově vycházet z módního trendu, který byl v 70. letech. Brousila jsem spíš do punkerství, kde se nosily úzké kalhoty, navzdory tomu, že sedmdesátky byly víc známé stylem zvonů, třásní – trošku hippie nebo western. Tady jsem se to snažila utlumit do punku. Použila jsem kožené bundy, úzké kalhoty a upnutá trička. Brouzdala jsem mezi módou feťáků, kterým je svým způsobem jedno, co mají na sobě. A vzhledem k tomu, že to byly ještě děti, tak by měly nosit, co jim dali rodiče,“ říká k výrazné kostýmní složce výtvarnice Lucie Halgašová.
Jako symbol pro aplikaci drog si herci na zápěstí otiskují dětská razítka, což působí nanejvýš brutálně, skoro jako by pozůstatky inkoustu odplavovaly zbytky dětské nevinnosti. „Asi to vznikalo v procesu, spíš to bylo ze strany režiséra. Měli jsme varianty, že by to byla razítka, co vypadají vyloženě jako rtěnka a jsou celá růžová. Ale tím, že jsem se narodila na přelomu 80. a 90. let, tak jsem zažila dřevěná razítka, která nejsou prvoplánově dětská, ale dětství se v nich odráží. Řekla jsem si, že dřevo by tam sedělo daleko víc,“ komentuje výtvarnice. Vizuálním emblémem inscenace se stala smutně vyhlížející zvířata, která se bezcílně potácí v klecích, podobně jako mladí narkomani na záchodcích. Halgašová zvířata na razítkách využila jako symbol vpichu po injekční stříkačce. „Jsou to motivy zvířátek použitých přímo na razítkách, čehož si divák nevšimne, ale já jsme je použila a dostala do depresivnějších výrazů. Přidala jsem jim vředy, modřiny a podobně. Jsou to zkrátka depresivní zvířátka.“
Dějinný odstup i jedinečnost Západního Berlína konfrontovali taky herci s aktuální znalostí drogové problematiky v českém prostředí. „Při nočních procházkách jsme na takové lidi a místa narazili. Přiznám se, že jsme je v podstatě špehovali, ale nikdy jsme to neměli jako plánovanou exkurzi, bylo to vždycky náhodou,“ říká herečka Veronika Soumarová, představitelka teprve třináctileté narkomanky Christiane. „My jsme měli nějaké konzultace, co se týká tohoto okruhu drog. Dokonce jsme mluvili s člověkem, který heroin několik let bral. Hodně nám to pomáhalo při studiu rolí a myslím, že jsem do toho nahlídla. Taky si velmi všímám okolí a drogy jsou na lidech i ulicích Prahy docela vidět, o Ústí nemluvě,“ uzavírá.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
