Čmeláci si mohou vybudovat návyk na pesticidy obdobně jako lidé závislí na nikotinu

29. srpen 2018

Čím více zkonzumují čmeláci pesticidů, tím více je, zdá se, vyhledávají.

Podle nové studie totiž včelovitým (čeledi, kam patří čmeláci, ale i včely) nejen některé tyto chemické látky chutnají, ale také si mohou vypěstovat „prožitek“ srovnatelný se závislostí. Závěry studie zveřejnil odborný magazín Proceedings of the Royal Society B. Tým britských výzkumníků zkoumal po dobu deseti dnů deset kolonií čmeláků. Každá z nich měla přístup ke své vlastní zóně, kde si čmeláci hledali potravu. Do ní vědci rozmístili dva druhy roztoků: jeden čistě cukerný, druhý pak obsahoval neonikotinoidy – pesticidy chemicky podobné nikotinu. Zjistili, že po čase začali čmeláci čím dál tím více preferovat nádoby obsahující roztok s příchutí pesticidu. „Když má hmyz na výběr, zdá se, že se potravě s pesticidy vyhýbá. Když ale jako jednotlivci začnou mít s touto potravou zkušenosti, mají tendenci ji preferovat. Zajímavé je, že neonikotinoidy cílí u hmyzu na podobné nervové receptory, na jaké u savců cílí nikotin,“ vysvětluje spoluautor výzkumu Richard J. Gill z Královské univerzity v Londýně. Aby se podobný vývoj potvrdil vedle čmeláků i u včel, je podle něj zapotřebí ještě další výzkum. Jak připomíná britský The Guardian, Evropská unie v roce 2013 částečně zakázala tři rozšířené neonikotinoidy proto, že mohou být pro včely škodlivé. Letos v dubnu odsouhlasila, aby se během několika měsíců úplně zakázalo používat je na všech plodinách s výjimkou těch pěstovaných ve sklenících. A to i přes silný nesouhlas mimo jiné britského Národního svazu zemědělců. „Potřebujeme provést ještě další studie, abychom prověřili a porozuměli tomu, jak si může hmyz upřednostňování takových chemických látek vybudovat,“ cituje server Independent spoluautora výzkumu Andrese Arce.

autor: ah
Spustit audio
  • Denis Villeneuve mluví o možném třetím pokračování Duny

    13. leden 2022
    Z filmu Duna

    Přestože zatím ještě není hotové ani první pokračování filmové Duny, podle režiséra Denise Villeneuvea existuje šance, že by série mohla pokračovat i třetím snímkem.

    V rozhovoru pro web Screen Daily, na který upozorňuje Hypebeast, ale filmový tvůrce zmínil, že není jisté, jestli by společnosti Warner Bros a Legendary daly takovému projektu zelenou. Duna 3 by měla vycházet z knihy Franka Heberta Spasitel Duny.

    „Myslím, že Spasitel duny by byl krásný film,“ prohlásil Villeneuve. „Zkompletovala by cestu Paula Atreidese. Já se v danou dobu soustředím vždy na jeden konkrétní film. Není to snadné a já jsem trochu líný.“

    Villeneuve si vždycky filmové zpracování přestavoval jako trilogii: „Není to tak, že chci dělat franšízu, ale je do Duna a Duna je obrovský příběh. Aby se mu dostalo zadostiučinění, potřebujete alespoň tři filmy,“ řekl dříve Entertainment Weekly. „To by byl sen. Bylo by hezké moci následovat Paula Atreidese a celý jeho příběh.“

    Warner Bros. a Legendary potvrdili Dunu 2 loni v říjnu s tím, že má mít premiéru 20. října 2023.

    Poslechněte si také Vyrazila Duna ven! Nové filmové zpracování sci-fi klasiky předčilo všechna očekávání nebo Duna je americkou odpovědí na Pána prstenů. Vydal ji až nakladatel automobilových manuálů.

  • Sarkasmus teenagerů je podle odborníků známkou inteligence

    13. leden 2022
    teenager, skejťák, skejťačka
    Malé děti sarkasmu nerozumí, u dospívajících ale může jít o přirozené základní nastavení. Web BBC aktuálně informuje, jak to vidí věda i jak se dá smysl pro sarkasmus u dětí rozvíjet.

    Nejen podle BBC je sarkasmus jedním z našich nejmocnějších lingvistických nástrojů. Už Oscar Wilde kdysi pronesl: „Sarkasmus je nejnižší formou vtipu, ale také nejvyšší formou inteligence.“

    Zejména pro rodiče nebo učitele teenagerů může být těžké uvěřit, že je takový vtípek znakem flexibilní a vynalézavé mysli. Přesně o tom však neurovědci a psychologové nově debatovali. Zjistili, že sarkasmus vyžaduje zapojení mnoha mozkových závitů, aby člověk došel ke správné interpretaci. Potřebujeme zkrátka vyvinout mnohem větší námahu než u doslovných prohlášení.

    Přestože je obvykle sarkasmus považován za projev drzosti, ve skutečnosti je důkazem zralosti. Dětskému mozku totiž trvá roky, než získá schopnost ho pochopit a ovládat. „Může to být docela náročné,“ říká Penny Pexman, psycholingvistka z University of Calgary.

    Namáhat mozek ale stojí za to. Sarkasmus nám umožňuje přidat do interakcí tolik potřebné nuance, zmírnit dopady urážek nebo přidat ke komplimentu hravé škádlení. Existují dokonce důkazy, že přispívá k větší kreativitě a může pomoci ventilovat negativní emoce, když se cítíme na dně.

    Pexman navrhuje tréninkové programy, které pomáhají dětem s nedostatečně vyvinutým smyslem pro sarkastickou ironii. Patří k nim i pohádková kniha Sydney Gets Sarcastic obsahující několik příkladů sarkasmu a vysvětlující, proč byl použit. Nedávný experiment na pěti až šestiletých dětech ukázal, že ty, které příběh četly a diskutovaly o něm, snadněji odhalovaly sarkastická prohlášení v následném testu.

    Dalším zjištěním je fakt, že domácí prostředí dítěte může silně ovlivnit jeho chápání a používání sarkasmu. Pokud rodiče používají sarkasmus, je mnohem pravděpodobnější, že se tato schopnost vyvine i u jejich potomků.

  • Členové celosvětové recyklační komunity si vyměňují cokoliv od slepičího trusu po rozbitý záchod

    13. leden 2022
    Chcete udat slepičí trus nebo jiné bizarnosti, které se na běžný bazar nehodí? V komunitě Buy Nothing vás přivítají s otevřenou náručí

    Po celém světě v současnosti funguje na sedm tisíc Buy Nothing skupin, které mají přes pět milionů členů. Lidé v nich dokážou vyměnit prakticky cokoliv od kopřiv až po elektrické nářadí.

    Kdo by stál o odpadní vodu z akvárií, slepičí trus, žmolky ze sušičky, ruličky z toaletního papíru, sádrový odlitek nohy varana komodského nebo polovinu rozbitého záchodu? Možná si myslíte, že nikdo, komunita Buy Nothing to ale vidí jinak. Podle ní jsou to všechno dary, které si mezi sebou vyměňuje přes pět milionů lidí z celého světa. Dokazují, že co je pro jednoho odpad, pro druhého může být pokladem.

    Přesně to si myslí i Alisa Miller, administrátorka jedné z Buy Nothing skupin na Facebooku. Ona sama nabídla rozbitou ptačí klec její dcery s nadějí, že ji někdo bude chtít. Ukořistil ji místní nadšenec do aranžování květin, který ji naplnil sukulenty a podobnými rostlinami. Syn jejího spoluadministrátora zase získal helikoptéru na hraní, která dosud v rámci Buy Nothing prošla už pěti rodinami.

    Členové skupin žádají o to, co chtějí, a obvykle jsou při „lovu“ úspěšní. Může jít o cokoli od domácích spotřebičů, nábytku a zahradního nářadí až po oblečení a dětské vybavení. Jak poznamenává The Guardian, na dávání a získávání věcí zdarma není nic jedinečného nebo originálního. Je to praxe stará jako lidstvo samo. Síť Freecycle, která vznikla už v roce 2003, a jí podobné jako Freegle nebo Olio, v rámci nichž lidé nabízí nepotřebné věci, se však soustředí spíš na věci jako takové. Pro Buy Nothing je ale důležitější komunita a vytváření přátelských vztahů.

    V tom, co Buy Nothing popisuje jako „hyperlokální darovací ekonomiku“, se uživatelům doporučuje, aby nabízené položky „provařili“, než je věnují první osobě, která projeví zájem. Zájemci mají k předmětům připojit vtip nebo příběh vysvětlující, proč by je chtěli. Účastníci výměny pak také mají zveřejnit příspěvek se vzkazem nebo fotografií, v němž vyjádří vděčnost a ukážou, co pro ně darovaná věc znamená.

    Podle zakladatelek projektu Rebeccy Rockefeller a Liesl Clark z amerického státu Washington jde o sociální experiment, který zásadním způsobem posouvá přístup k materiálním statkům. Vytváří pocit, že jsou lidé součástí komunity, a s věcmi se zachází jako s majetkem vlastněným a sdíleným touto komunitou. „Pocit radosti a propojení lidí více inspiruje k trvalé změně, než když jim řeknete: Bez toho se obejdete,“ říká Rockefeller.

    Pomoct má i nově spuštěná aplikace Buy Nothing, která je navržená tak, aby eliminovala různé problémy, které se objevovaly na Facebooku. Uživatelé si můžou volit konkrétní oblasti a vytvářet vlastní komunity: hyperlokální, sousedské nebo v rámci okolí. Aplikace také umožní získat data o tom, co Buy Nothing dělá pro snížení množství odpadu a nákladů na jeho zpracování.

  • Polní myši ze souostroví St. Kilda se živí masem

    12. leden 2022
    myš

    Neobvyklý druh myši žijící na odlehlých skotských ostrovech St. Kilda konzumuje stále víc masa. Původní myš polní před staletími na sopečné souostroví dovezli seveřané, její adaptace na nehostinné prostředí je jedinečná.

    Conor McKinney, ekolog působící na ostrově, podle The Times prohlásil, že tamní myši začaly konzumovat maso, včetně mořských ptáků. Zatím není jasné, jestli se chovají jako mrchožrouti nebo predátoři. Doplnil také, že se vyvinuly ve tvory dvojnásobné velikosti, než jakou mají jejich pevninští příbuzní, a nejspíš i to jim umožňuje živit se různorodou potravou.

    „Jedna z věcí, které jsme zjistili o myších ze St. Kildan, z oblasti hory Carn Mor v zadní části ostrova, je, že začaly jíst víc masa," řekl McKinney. „Nevíme, jestli samy loví, nebo vyhrabávají mrtvé ptáky.“

    Polní myš St Kilda, latinsky Apodemus sylvaticus hirtensis, sdílí své travnaté životní prostředí pouze s jedním dalším savcem - drobnou ovcí Soay. „Myši byly citlivé na chladné počasí. Jednou z evolučních reakcí na to bylo, že se začaly přizpůsobovat a dorůstat do větší velikosti. Jako větší a objemnější totiž můžou v zimě mnohem lépe udržovat teplo,“ řekl McKinney.

    Souostroví St. Kilda leží asi 180 kilometrů od skotské pevniny. Od doby kamenné až do 20. století bylo nepřetržitě osídlené. Posledních 36 ostrovanů bylo v roce 1930 na vlastní žádost evakuováno z Hirta, největšího ostrova v souostroví, na pevninu.

  • Už žádné slzy při krájení cibule. Evropské supermarkety začínají prodávat speciální neslzavý druh

    12. leden 2022
    Taky při krájení cibule brečíte?

    Krájení cibule je pro mnohé domácí kuchaře a kuchařky tak trochu noční můrou, která je často v kuchyni dohání k slzám. Červené uplakané oči by ale mohly být minulostí. Ve Velké Británii půjde do prodeje neslzavá cibule.

    Síť supermarketů Waitrose začne příští týden ve svých obchodech nabízet odrůdu Sunions, kterou popisuje jako „hnědou, neslzavou a sladkou“. Označuje ji jako přelomový produkt pro kuchaře, které trápí podrážděné oční sliznice při krájení cibule. Novinku uvede na trh se sloganem „ani jedna slza“. Vyšlechtění tohoto plodu prý trvalo přes třicet let.

    Podráždění způsobené výpary, které se uvolňují při krájení cibule, už motivovalo Brity k mnoha nápadům a kuchyňským zlepšovákům, které by je zbavily obvyklého pálení očí a souvisejícího slzení.

    Zkoušeli například dát cibuli předem do mrazáku, máčet ji ve vodě nebo při krájení používat plavecké brýle. Sesterský řetězec Waitrose, John Lewis, dokonce prodává za necelých 700 korun speciální cibulové brýle s čočkami proti zamlžování. Ty ale možná brzy nebudou potřeba právě díky Sunions, o nichž Waitrose tvrdí, že jsou „ideální pro všechny, kdo mají citlivé oči, i při vaření v kuchyni s dětmi“.

    Vzhledem k tomu, že je cibule základem mnoha pokrmů, mohla by se Sunions i díky sladké chuti stát všestrannou přísadou. Jak ale podotýká The Guardian, oči by nám v době neustálého zdražování všech potravin i přesto mohly ze Sunions slzet, protože její cena je oproti klasické cibuli trojnásobná.

    Snahy o vývoj cibule bez slz trvaly dlouho a vědci z celého světa pracovali na prototypech desítky let. Sunions byly poprvé představeny před čtyřmi lety v USA. Do pevninské Evropy se dostaly minulý rok, když značku převzalo několik španělských prodejců.

    Speciální cibuli původně vyvinul zemědělský gigant Bayer, ale v současnosti ji vlastní chemická firma BASF, která od Bayeru získala část jeho byznysu se semeny a plodinami. Tvrdí, že Sunions nejsou geneticky modifikované, že jde o výsledek desetiletí křížení méně štiplavých odrůd cibule.

    Na webových stránkách značky se uvádí, že na rozdíl od všech ostatních cibulí „jsou každým dnem sladší“. „Těkavé sloučeniny v cibuli jsou zodpovědné za slzení a štiplavou chuť a množství těchto sloučenin v jiných odrůdách se nemění nebo se časem zvyšuje. V Sunions dělají pravý opak, jejich množství klesá a vzniká tak sladká a jemná cibule, která nezpůsobuje slzení.“

  • Příští týden proletí kolem Země kilometrový asteroid, dosud nejblíž ze všech

    12. leden 2022
    Vizualizace asteroidu prolétávajícího kolem Země (ilustrační obrázek)
    Asteroid, jehož šířka se odhaduje na jeden kilometr, proletí kolem Země příští úterý, 18. ledna. Podle Centra pro studium objektů v blízkosti Země, které sleduje potenciálně nebezpečné komety a asteroidy, které by se mohly srazit s naší planetou, se k ní přiblíží na vzdálenost 1,9 milionu kilometrů. Pohybuje se rychlostí přibližně 76 tisíc kilometrů za hodinu.

    Blížící se asteroid má označení 7482 (1994 PC1) a podle NASA byl objeven v roce 1994. Jak uvádí CNN, neočekává se, že Zemi zasáhne, ale podle projekcí vědců z Národního úřadu pro letectví a vesmír půjde o vůbec nejtěsnější přiblížení asteroidu k Zemi do této doby i pro příští dvě století. K průletu by mělo dojít v úterý 18. ledna ve 22 hodin 51 minut našeho času.

    Nejedná se však o největší asteroid, jaký kdy proletěl kolem Země. Tím byl 3122 Florence (1981 ET3), který naši planetu minul 1. září 2017. Šířka tohoto asteroidu se odhaduje na 4 až téměř 9 kilometrů a kolem Země znovu proletí 2. září 2057.

    7482 (1994 PC1), který se k tomu chystá příští týden, pravděpodobně nebude viditelný pouhým okem. Jak ale uvádí web EarthSky, mohli by ho být schopni zaznamenat amatérští astronomové s malým dalekohledem.

    Letos v září má kosmická loď NASA úmyslně narazit do asteroidu, aby změnila směr jeho pohybu ve vesmíru, a otestovat tak technologii vyvinutou k odvrácení zásahu tímto vesmírným tělesem. Kosmická loď, známá jako mise DART nebo Double Asteroid Redirection Test, zacílí na Dimorphos, malý měsíc obíhající blízkozemský asteroid Didymos.

    Blízkozemské objekty jsou asteroidy a komety s drahami, které je dostanou na vzdálenost do 48 milionů kilometrů od Země. NASA a další vesmírné organizace po celém světě se primárně zaměřují na odhalování hrozeb zasažení Země těmito objekty, které by mohly způsobit vážné poškození naší planety.

  • Vikingové podle vědců ve skutečnosti nenosili helmy s rohy

    11. leden 2022
    Představa Vikingů v helmách s rohy je podle nové vědecké studie mylná

    Ikonický obrázek Vikingů s rohatými helmami, využívaný v popkultuře od Bugse Bunnyho až po logo týmu amerických fotbalistů Minnesota Vikings, je podle nového výzkumu nesprávný.

    Jak je podrobně popsáno v prosincové studii publikované v německém časopise Praehistorische Zeitschrift, na niž teď upozorňuje magazín Vice, vědci z Aarhuské univerzity v Højbjergu v Dánsku vystopovali původ dvou rohatých přilbic v dánské bažině až do roku 900 př. n. l., tedy do doby téměř o dvě tisíciletí dřívější, než kolem roku 800 n. l. v Evropě začaly rozsáhlé nájezdy Vikingů.

    Helmy vypadají podobně jako ty, které jsme si spojovali s Vikingy. Jsou vyrobené z bronzu, zdobené útvary, které podle odborníků vypadají jako oči a zobák, a zakončené dvěma zahnutými rohy. Pravděpodobně se používaly k demonstraci „mimořádné síly, což naznačuje, že jejich majitelé byli nositeli moci, ať už ji vnímali jako boha, člověka nebo něco mezi tím“.

    Pracovník na rašeliništi tyto dvě helmy objevil v roce 1942 ve Veksø, malém městě ve východním Dánsku. Byly pokryté bahnem a položené na dřevěné desce. Od té doby jsou umístěné v Dánském národním muzeu. Tamní odborníky napadlo, že možná pocházejí ze severské doby bronzové, kdy se po celé Evropě rozvíjel obchod s kovy.

    Určení stáří kovů je ale obtížné. Výzkumníci si až v roce 2019 všimli kusu dehtu na jednom z rohů. K analýze materiálu z vnitřních rohů použili metodu radiokarbonového datování a potvrdili předchozí spekulace odborníků, kteří odhadovali, že helmy pravděpodobně vznikly mezi lety 1006 a 857 př. n. l. a 976 a 907 př. n. l.

    „Po mnoho let v populární kultuře lidé spojovali helmy Viksø s Vikingy,“ uvedla pro Live Science Helle Vandkilde, archeoložka z Aarhus University v Dánsku a jedna z autorek studie. „Ve skutečnosti je to nesmysl. Rohatý motiv je z doby bronzové a jeho stopy pocházejí až ze starověkého Blízkého východu.“
  • Podle nové studie mají samice delfínů klitoris, který jim poskytuje sexuální uspokojení

    11. leden 2022
    Díky delfínům bychom jednou mohli mít účinnější léky

    Sexuální anatomii mořských savců není snadné plně porozumět, protože lidé nemohou být u jejich páření pod hladinami světových oceánů. Když se pak vědci dostanou k už mrtvým jedincům, jejich pohlavní orgány bývají svraštělé a v jiném stavu než za života.

    Avšak ve studii, na kterou upozorňuje web Earth.com, vědci z Mount Holyoke College na Floridské univerzitě a z Texaské A&M University informují o detailním zkoumání struktury a neurologie klitorisu samic delfínů skákavých. O funkci se začali zajímat, když studovali vývoj vagíny u delfínů. Pozice klitorisu naznačovala, že by během kopulace mělo docházet ke stimulaci.

    Výzkumníci se proto rozhodli zjistit, jestli vyvolává pocity uspokojení a najít důkazy. „Pokaždé, když jsme pitvali vagínu, viděli jsme tento opravdu velký klitoris a byli jsme zvědaví, zda ho někdo podrobně zkoumal, aby zjistil, jestli funguje jako lidský," řekla spoluautorka studie profesorka Patricia Brennan. „Věděli jsme, že delfíni mají sex nejen proto, aby se rozmnožovali, ale také proto, aby upevnili sociální vazby, takže se nám zdálo pravděpodobné, že by klitoris mohl být funkční.“

    Delfíni jsou jedním z mála druhů savců, kteří předvádějí sexuální chování i v době, kdy nemůžou počít. Tento fakt vedl k hypotéze, že tak mohou činit nejen kvůli rozmnožování, ale také proto, že jim to přináší potěšení.

    Profesorka Brennan a kolegové zkoumali klitoris jedenácti přirozeně uhynulých samic delfínů. Analyzovali tvar a konfiguraci erektilních tělísek v orgánu a dráhy nervů, které procházely tkáněmi. Jejich výsledky podpořily hypotézu, že delfíní samice mají funkční klitoris přispívající ke zpříjemnění sexuálních zážitků.

    „Stejně jako lidský klitoris, má i delfíní velké plochy erektilní tkáně, které se plní krví," řekla vědkyně. Erektilní tkáň mění tvar, jak delfíni dospívají, což naznačuje, že získává funkce spojované s dospělostí. Studie také ukazují, že tělo klitorisu má velké nervy a mnoho volných nervových zakončení přímo pod kůží, která je v tom místě mnohem tenčí než jinde. Našli také genitální tělíska podobná těm, která byla dříve popsána v lidském klitorisu a na špičce penisu, o nichž je známo, že se podílejí na vzniku pocitu slasti.

    Celkově jsou erektilní tělíska delfínů „překvapivě podobná“ tvaru těch lidských. Překvapivě proto, že celá pánev delfínů je od lidské naprosto odlišná.

  • Gaudí na smetišti. Muž z Barcelony zachraňuje starožitné dekorativní dlaždice

    11. leden 2022
    Dlaždice v Casa Lleó Morera
    Zatímco se z bytových domů z 19. století stávají budovy s luxusními byty, Joan Moliner zachraňuje část barcelonského městského dědictví. Hodnotné dekorativní dlážděné podlahy totiž končívají na smetišti. Moliner proto každé ráno při cestě na kole do práce v centru Barcelony sleduje jedním okem silnici a druhým staveniště. Jeho potenciální „kořistí“, jak píše The Guardian, jsou historické cementové podlahové dlaždice.

    Všeobecné snahy o zachování architektonického dědictví jen zřídka přesahují fasádu, bez ohledu na cenné součásti interiérů v budovách, které vznikly v době, kdy byla Barcelona mekkou umělců a řemeslníků.

    „Tyto staré budovy vnímám jako soulad rozmanitých částí – stěn, podlah, všech detailů,“ říká Moliner. „Zachovat fasádu a nic jiného nedává moc smysl. Je to součást naší evoluce jako společnosti, kterou zahazujeme.“

    Muž, který se živí jako pracovní poradce, zachránil první dlaždici před sedmi lety. Připomněla mu dlážděné podlahy v domě jeho rodičů, a tak začal sbírat katalogy výrobců a zkoumat historii. Každá dlaždice podle něj vypráví příběh. V současnosti jich má na terase vyskládaných 1 600.

    Jedna z nich pochází od Antoniho Gaudího, nejslavnějšího barcelonského architekta. Jde o šestnáctihrannou dlaždici s mořskými tvory. Vyrobila ji firma Escofet, největší barcelonská továrna na výrobu dlaždic.

    Dlaždice, které Moliner sbírá, jsou z levného a univerzálního portlandského cementu, který na začátku 19. století vytvořil britský vynálezce a továrník Joseph Aspdin. Použil se na podlahy většiny budov postavených v Barceloně v letech 1870 až 1950. Snadněji se pokládaly, nemusely se vypalovat a tým čtyř řemeslníků je ručně vyrobil na hydraulickém lisu.

    Navíc se daly zdobit jakýmkoli vzorem. Umělci se tak mohli osvobodit od přímočaré mozaiky a tvořit věrnější obrazy flóry a fauny, které jsou ochrannou známkou modernismu, typicky katalánské verze secese. „Společnost Escofet byla jedním z prvních výrobců, kteří při navrhování obkladů zaměstnávali umělce,“ dodává Moliner.

    Svou vášní nepotřebuje vydělávat peníze. Rád by však spolupracoval s centrem pro zdravotně postižené, kde by mohli dlaždice renovovat, rámovat a možná i prodávat.