Co nepropásnout z letošních Oscarů? Deník napraveného faráře, operaci mé kočky a lásku z Harlemu

Z filmu If Beale Street Could Talk
Z filmu If Beale Street Could Talk

Po sezonách, kdy se otevřeně mluvilo o příliš bílých Oscarech nebo dopadu kampaně MeToo na Hollywood, je zase všechno při starém. Letos se řešila hlavně absence moderátora, ďábelský plán akademiků udělit sošky za kameru, masky a střih v reklamní pauze, lobbing zlého Netflixu za Cuarónovu Romu, jehož náklady přesáhly rozpočet celého filmu, nebo marvelovka Black Panther, která má sice nominaci pro nejlepší film, ale zbylých šest získala už jen v technických kategoriích.

Žádná z událostí ale nezastíní celkovou nevzrušivost letošní oscarové soutěže. S deseti nominacemi vedou filmy Favoritka a Roma, které spojuje ještě to, že jde především o exkluzivní přehlídku tvůrčích postupů, režijních schopností a možná též kariérní strop známých firem Lanthimos a Cuarón. Kromě zmíněné marvelovky a BlackKklansmana od Spikea Leeho bude těmto autorům konkurovat Zelená kniha neboli Řidič slečny Daisy po třiceti letech, čtvrtá variace na melodrama Zrodila se hvězda, tentokrát s Lady Gaga a v režii Bradleyho Coopera, a dále spektákly, které se v hlavní kategorii ocitly asi omylem. Kromě Bohemian Rhapsody se tak může filmem roku stát ještě životopis Dicka Cheneyho Vice. V něm tvůrce svižného procedurálního dramatu o hypoteční krizi Sázka na nejistotu Adam McKay zpodobnil klíčového muže Bushovy administrativy jako bezskrupulózní monstrum, což ale není vůbec žádné umění.

Už v neděli zjistíme, jak moc předvídatelně 91. ročník výročních cen americké filmové akademie dopadl. Zatím si projděte tipy na tři filmy, o kterých se u nás zatím moc nemluví, ale rozhodně stojí za vidění.

Z filmu First Reformed

Nominaci za nejlepší původní scénář získal film First Reformed režiséra a scenáristy Paula Schradera, který u nás vyšel na DVD pod názvem Zoufalství a naděje. Je to asi nejvyhraněnější film letošních Oscarů a mezi vším ostatním působí jako z jiné dimenze. Ethan Hawke alias depresivní reverend Ernst Toller spravuje poloprázdný kostel a víc času než se svými ovečkami tráví příznačně ve farní zahradě. Jablko poznání mu nabídne těhotná Mary, která Tollera požádá, aby promluvil s jejím manželem, jehož zcela paralyzovala představa světa řítícího se k ekologické katastrofě a odmítá do něj přivést potomka.

Zoufalství a naděje je vizuálně čistý film o nečistém světě plném zkázy a utrpení. Ambientní soundtrack od zvukového designéra Briana Williamse temně duní sterilním prostorem chladných barev a minimalistických kompozic. Z nesourodých zvukových vrstev varhanní hudby, poryvů větru a industriálních ruchů vzniká další znepokojivá dimenze prostoru, která umocňuje nekonečnou prázdnotu světa bez budoucnosti, kde je člověk navždycky sám a ztracený. Jinou možnost Schrader nepřipouští. Z fragmentů deníkových záznamů kněze Tollera stvořil portrét člověka, který trpí nezvladatelnými vnitřními rozpory a existenciálními pochybnostmi. Jeho temné vize jsou podobně nekompromisní jako apokalyptické texty spisovatele Cormaca McCarthyho.

Z filmu If Beale Street Could Talk

Naděje nad zoufalstvím naopak vítězí ve filmu If Beale Street Could Talk. Fúze kriminálky a romance z Harlemu 70. let má nominace pro nejlepší adaptovaný scénář, hudbu a herečku ve vedlejší roli. Natočil ji Barry Jenkins, který s filmem Moonlight předloni vyhrál Oscara v hlavní kategorii a etabloval se jako režisér mapující životy mladých Afroameričanů z předměstí amerických velkoměst. Název filmu ostatně odkazuje ke konkrétní ulici v New Orleans, kde vznikal jazz, ale v přeneseném smyslu jde o sdílenou zkušenost všech Afroameričanů, která může být radostná, ale též tragická. Přesně tohle zažívají sotva dospělí milenci Fonny a Tish. Jejich život se zhoupne ve chvíli, kdy se Fonny dostane do vězení kvůli falešnému obvinění ze znásilnění, zatímco Tish čeká jejich první dítě. Navzdory chmurné budoucnosti si film udržuje optimistický étos. Rodina je tu zdrojem soudržnosti a síly, prostorem bezpečí, když systém selhává. Netriviálně odvyprávěný příběh první lásky bude v březnu k vidění na Febiofestu.

Z filmu Can You Ever Forgive Me

O režisérkách oscarová porota většinou hrdinně mlčí. Přitom třeba životopisné drama Can You Ever Forgive Me? od Marielle Heller stojí za pozornost. Získalo ji ale jen v kategoriích nejlepší adaptovaný scénář a v podobě hereckých nominací pro Melissu McCarthy a Richarda Granta. Hlavní hrdinkou filmu o spisovatelce autobiografií Lee Israel je nerudná asociální padesátnice s esenciální neochotou přizpůsobit se požadavkům většinové společnosti. Místo životopisů celebrit jsou navíc v kurzu thrillery Toma Clancyho, a Lee tak prožívá vleklou tvůrčí i životní krizi.

Když náhle ochoří její kočka, shánění peněz na veterináře ji přiměje prodat jednu ze svých cenných memorabilií. Po dopise psaném Katharine Hepburn je poptávka, a tak si Lee založí novou živnost: s plagiáty korespondence zvučných jmen, které jsou díky jejím dovednostem skutečnější než skutečnost, začne obrážet newyorské antikváře. Can You Ever Forgive Me? je film vtipný i smutný, aniž by byl přehnaně sentimentální nebo se stal kýčovitým midcultem. Je režijně dotaženou a mimořádně soustředěnou analýzou témat, o kterých se pořád moc nemluví, s typem hrdinky, o nichž se filmy běžně netočí. Přestože se odehrává v New Yorku 90. let, nejde o žádné útěšné retro, ale Heller v něm otevírá současné problémy, jako je ageismus, prekarizace práce nebo ženská chudoba.


Už jste nakoukali Favoritku i Bohemian Rhapsody a debaty, jestli Netflix patří na Oscary, vás nudí? Poslechněte si tipy Jarmily Křenkové na oscarové filmy, které v nominacích trochu zapadly, ale určitě stojí za to je vidět.