Čtyři originální hudební životopisy: Dylan s šesti tvářemi nebo glamrockový Ferenc Liszt

15. listopad 2018
Z filmu Poslední dny

Životopis Freddie Mercuryho Bohemian Rhapsody vede vítězné tažení světovými kiny za nesouhlasného brblání většiny filmových kritiků. Ať už se vám portrét frontmana kapely Queen líbil, nebo ne, doporučíme vám čtyři životopisné filmy o hudebních hvězdách, které jsou mnohem originálnější, podvratnější... a také podivnější.

Beze mě: Šest tváří Boba Dylana

Popové hvězdy mají vždycky víc než jen jednu tvář. Zatímco ostatní životopisné filmy se snaží své protagonisty spíš zjednodušovat a vyprávět silné, ale často ne úplně pravdivé příběhy, režisér Todd Haynes na to šel úplně opačně. Ve filmu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana rozkouskoval svůj portrét slavného folkaře do šesti epizod. V každé z nich hraje Dylana jiný herec a hlavní postava se také vždycky jinak jmenuje. Různé kapitoly mají různé nálady a Dylana tu ztvární třeba černošský chlapec nebo herečka Cate Blanchett. Všechny se ale nějak k Dylanovi vztahují a nutí nás o jeho osobnosti přemýšlet ve více než jedné dimenzi.

Z filmu Beze mě: Šest tváří Boba Dylana

Poslední dny

Ještě radikálnější byl Gus Van Sant ve svém portrétu Kurta Cobaina. Nejenže Cobainovo jméno ve filmu Poslední dny ani nezazní, ale neuslyšíme tu ani jednu písničku od kapely Nirvana. Van Sant byl v době natáčení filmu zrovna okouzlený estetikou pomalých, meditativních filmů, kde se toho většinu času moc neděje – bylo to období, kdy natočil své nejartovější filmy Gerry a Slon. Poslední dny zachycují skutečně pár posledních dnů před sebevraždou zpěváka Blakea, což je chabě zamaskované Cobainovo alter ego. Blake ve filmu ovšem od začátku působí jako oživlá mrtvola bez duše, která se netečně plahočí svým luxusním domem a na všechny okolní podněty reaguje s všeprostupující apatií. Van Sant plně rozehrává tragické tóny Cobainovy smrti, ale její příčiny pro nás zůstávají záhadou.

Bird

Ze všech čtyř doporučených filmů Bird nejvíc připomíná klasický biografický film. Režisér Clint Eastwood ale svůj portrét jazzového saxofonisty Charlieho Parkera pojal spíš jako filmové ztvárnění Parkerovy hudby. Film je plný tmavých záběrů nočních ulic, barů a ztemnělých bytů zaplněných deštěm nebo cigaretovým kouřem. Eastwood se nesnaží vyprávět Parkerův život, jako by to byl příběh, který má smysluplný začátek, prostředek a konec, ale spíš jako impresi skákající dopředu a dozadu v čase podle momentální inspirace. Slavný jazzový improvizátor v podání charismatického Forresta Whitakera je dalším z eastwoodovských osamělých hrdinů vedených vlastními životními principy až k sebedestrukci.

Lisztomania

Britský režisér Ken Russell v sedmdesátých letech natáčel excentrické portréty klasických hudebních skladatelů. Jeho ztvárnění osobnosti Ference Liszta nazvané Lisztománie už je čistá surreálná extravagance. Evropa devatenáctého století je tu pojatá jako velkolepá divadelní kulisa, ve které se ale odehrává rozevlátá rocková opera. Russell pojal Liszta jako glamrockovou hvězdu a celý svět jako jeviště jejích excesů. Hlavní roli ostatně svěřil Rogerovi Daltreymu, zpěvákovi skupiny The Who, a jednu z vedlejších postav tu ztvárnil Ringo Starr. Autorem hudby ke snímku je legenda symfonického rocku Rick Wakeman ze skupiny Yes.

Více o rockovém Lisztovi, mrtvolném Cobainovi nebo eastwoodovském Charlie Parkerovi si poslechněte v příspěvku Antonína Tesaře.