Cyril Höschl v Diagnóze F: Moc je návyková

Je moc přirozenou součástí našeho života?

Lidské chování, tak jak je spleteno z mnoha motivačních okruhů, je dost silně kontaminováno potřebou se společensky uplatnit a zaujmout nějaké místo v hierarchii dominance, v sociálním žebříčku, v němž jsme každý někde zakotven a udržujeme se tam svou činností, svou prací a svou společenskou aktivitou, která když poleví, tak klesáme, a když se snažíme, tak v něm stoupáme. Dá se tedy říci, že ano, u mnoha lidí je touha po moci přirozená, ale zároveň je spousta lidí, u kterých to ta hnací síla není a touha po moci jim není vrozeně dána.

Lidé, kteří baží po moci explicitně, jsou nám nesympatičtí. Pokud nejsou vyloženě charismatičtí a my se nedáme do jejich služeb. A lidé, kteří vůbec po moci nebaží, jsou mnohými opovrhováni. Norma je někde mezi tím, v tom většinovém proudu.

Dá se vnímat touha po moci také jako kompenzace nějakého nedostatku?

Někdy se v tom psychoanalytickém rozpitvávání různých anomálních, až psychopatických osobností viditelných právě proto, že zaujímají nějaké významné mocenské pozice, na toto téma naráží. Že to je kompenzace toho, že jim někdo ublížil v dětství, nebo že mají malý penis, podle toho, jakou psychoterapeutickou školu zvolíte, tak tam vždycky najdete nějaké příčinné vysvětlování. Často to však bývají spíš spekulace, které se nám mohou líbit, dokud fungují. Když pak zjistíme, že ono je to ve skutečnosti jinak nebo by to mohlo být jinak, tak je zase rychle opustíme, až na těch pár ortodoxních zastánců té které školy.

Odkud tedy pramení moc a jakou má funkci?

Moc je odvozena od snahy vyšplhat se v hierarchii dominance výš, nenechat se zadupat do země přirozenými konkurenty, a to zejména uvnitř vlastního druhu, a souvisí nejen s tou touhou postupovat v tom žebříčku, ale třeba také s teritorialitou – hájit území, zajistit svým potomkům a svým genům lepší šanci na přežití a větší frekvenci reprodukce.

Důležité je, aby se celé společenství zklidnilo. Tím, že si každý uvědomí, kde to jeho místo je, a do určité míry respektuje nadřízené, dokud samozřejmě nedojde k nějakému konfliktu nebo pádu, a zároveň vykonává určitou nadvládu, chová se podrážděně vůči podřízeným, se udržuje na tom kterém stupínku žebříčku a celé společenství se zklidní, nevyčerpává se neustálými krvavými válkami o každou kořist, o každou studánku, o každý plácek k přenocování…

A jaká je odvrácená stránka moci?

Cyril Höschl |foto: Jan Sklenář

Moc je návyková. Když to řekneme nadneseně, je to opium lidstva. Tomu, kdo jí propadne, přináší vnitřní uspokojení moc jako taková. Už to není nástroj k jiným, třeba i bohulibým aktivitám, ale je to hodnota sama o sobě, což vede k tomu, že lidé okolo mohou začít trpět. Člověk začne mít tendence k autoritativnímu chování, k despocii, k ponižování jiných, ke kumulaci moci nad potřebnou mez, tedy nad mez, kdy má moc ve společnosti nějakou regulační funkci a udržuje tu bohulibou hierarchii dominance, a stane se mocí pro moc. K tomu tendují velcí diktátoři a patologické psychopatické osobnosti.

Poslechněte si celý rozhovor s Cyrilem Höschlem o moci, o tom, jakou funkci má v našich životech deprese, a také o tom, jak se můžeme bránit patologickým osobnostem, které propadly moci v rámci svých státnických mandátů…