Další vlna extremismu prý bude zelená

Mezi lety 1970 až 2007 spáchaly buňky hnutí Radikálních environmentalistů a bojovníků za práva zvířat (angl. zkráceně REAR) více než tisíc trestných činů. Většinou se jednalo o vandalismus nebo útoky na laboratoře provádějící testy na zvířatech, píše americký magazín Foreign Policy. Ovšem méně než deset procent z těchto činů můžeme označit za teroristické ve smyslu strategie, která používá násilí nebo jím hrozí, aby vyvolala strach a tím dosáhla určitých politických cílů, připomíná americký deník Washington Post.

Podle Jamieho Bartletta, ředitele Centra pro analýzy sociálních médií britského think-tanku Demos, jsou zde indicie, že se část ekologického hnutí začíná radikalizovat, tuto hrozbu je podle něj potřeba brát vážně. A to i přesto, že se radikální environmentalisté stali, podle autora článku, obětí vlastního úspěchu, neboť většina politických stran v západních demokraciích přijala skutečnost, že dochází ke změně klimatu, a slíbila jednat. Environmentalismus jako takový se navíc stal součástí širšího antikapitalistického hnutí, které usiluje, alespoň většinou, o nenásilnou změnu zdola.

Try Earth First|foto: J. Stephen Conn

Radikální environmentalisté sdílejí podle amerického magazínu některé shodné rysy s jinými radikály – jsou jimi hluboké rozhořčení nebo ukřivděnost, nedůvěra ve změnu pomocí legitimních prostředků nebo očekávání katastrofy. Připomeňme, že podle některých propočtů má být na Zemi v roce 2050 více než 250 milionů klimatických uprchlíků a v roce 2040 bude lidstvo potřebovat dvakrát více energie než před pěti lety.

Bartlett vyzpovídal v rešerši ke své nové knize Radicals Chasing Utopia například dlouholeté členy sítě radikálních environmentalistických skupin Earth First! Potvrdili mu, že v poslední době zaznamenávají neobyčejně velký příliv nových mladých členů, kteří jsou frustrovaní a cítí, že je potřeba jednat, a to rychle. Také členové mezinárodní sítě ekologických organizací Friends of the Earth vypověděli, že zatím nikdy v historii ekologického hnutí nezaznamenali tak prudký nárůst protitěžařských uskupení jako v posledních letech.

Radikální environmentalisté jsou činní i mimo bohatý Západ, například v zemích s rychle se rozvíjející ekonomikou, kde jsou dopady klimatické změny patrné už dnes a nemluví se o nich pouze jako o hypotézách v horizontu desítek let. Zmiňme třeba organizaci Sociedade Secreta Silvestra, které vyhrožovala teroristickými útoky i během loňských olympijských her v Riu de Janeiru.

Můžeme za „teroristu“ označit ekologického aktivistu, který spáchal průmyslovou sabotáž, při níž nebyl nikdo zraněn, a jehož záměrem bylo změnit vládní politiku a posunout ji směrem k větší udržitelnosti? |foto: Marina del Castell

Předpovídat budoucnost je vždy obtížné, nicméně podle Bartletta bychom se přece jen měli zabývat otázkou, jak se k radikálnímu environmentalismu postavit. Jinak hrozí, že policie, vláda, média a také to, co se dá označit za průmysl zaměřený na boj proti terorismu, začnou shodně o radikálních environmentalistech hovořit a přistupovat k nim jako k ostatním teroristům. Sabotáže laboratoří, v nichž probíhají pokusy na zvířatech, skončí ve stejném pytli jako kult smrti u milenialistů a násilí páchané bílými supremacisty.

Nejenže je takové srovnání značně zavádějící, v konečném důsledku může vést ke zvýšenému veřejnému dohledu, nadměrnému zpolitizování tématu a horečnaté snaze „deradikalizovat“. Náznaky takového uvažování jsme mohli vidět po antikapitalistických protestech během summitu G20 v Hamburku, jež se neobešly bez násilností. Německý ministr vnitra Thomas de Maizière tehdy prohlásil, že někteří účastníci demonstrací se chovali jako „neonacisté“ a „islámští teroristé“, a požadoval vytvoření databáze „levicových extremistů“. Mezitím už i britská policie vyčlenila peníze na sledování a infiltraci mezi ekologické aktivisty. Na základě podobných úvah byli zapojeni do vyšetřování protestů kolem výstavby ropovodu přes území dakotských Siouxů také specialisté z FBI, kteří se zaměřují na boj proti terorismu, píše Bartlett. K tomu dodejme, že spor se vede zejména o to, zda aktivisté občanskou neposlušností vydávají sebe sama jakémukoli, i nepřiměřenému, násilí policie, která se v těchto situacích staví na stranu ochrany soukromého vlastnictví.

V českém prostředí se diskuse kolem tzv. přímých akcí a občanské neposlušnosti rozproudila v souvislosti s blokádou lomu Bílina, organizovanou letos v létě ekologickým hnutím Limity jsme my v rámci Klimakempu 2017. Hnutí podle svého prohlášení navazuje mimo jiné na výše zmíněné protestní úsilí dakotských indiánů a činnost protitěžařského hnutí Ende Gelände. Někteří ekologové se ale proti takovému jednání vymezují a označují ho za kontraproduktivní. Více o této polemice a smyslu přímých akcí si můžete přečíst v textu Arnošta Nováka.  

Text je součástí rubriky Výběr z médií, kterou si můžete poslechnout každou středu v 16:20 v našem vysílání.

Do značné míry proto záleží na definici terorismu, o níž se stále vedou diskuse, v jednotlivých zemích se liší, a navíc se jedná o politickou otázku. Můžeme za „teroristu“ označit ekologického aktivistu, který spáchal průmyslovou sabotáž, při níž nebyl nikdo zraněn, a jehož záměrem bylo změnit vládní politiku a posunout ji směrem k větší udržitelnosti? Peter Neumann, ředitel Mezinárodního centra pro studium radikalizace a politického násilí (angl. zkráceně ICSR), odpovídá, že to je „složité“. Jak se ale zdá, brzy se budeme muset s touto otázkou přece jen nějak vypořádat, uzavírá Jamie Bartlett pro americký magazín Foreign Policy.

Text vychází primárně z článku uveřejněného v americkém časopise Foreign Policy.