Daň za kávu s sebou: Kelímek často nejde recyklovat a na skládce se rozkládá dvacet let

1. červenec 2016

Kávový kelímek, ve kterém si nosíme latté do práce, se kvůli povoskování nebo tenké vrstvě polyethylenu nedá recyklovat. Někteří lidé se proto snaží různými způsoby jeho spotřebu snížit. Na univerzitách se rozšiřuje iniciativa Lug-a-Mug, v Německu existuje projekt Becher, ale pozornost kelímkům věnují i gastronomické korporace, které jich produkují největší množství.

V roce 1955 uveřejnil americký časopis LIFE článek s oslavným titulkem Throwaway Living, v českém překladu „Život na jedno použití“. Plastové jednorázové obaly a nádobí byly symbolem „Zlaté éry“. O víc než 60 let později jsou klimatické změny stejnou globální hrozbou jako války a kritizuje se právě rychlý městský způsob života. Nejznámější americký řetězec kaváren na světě Starbucks začal prodávat ranní kávu v papírovém kelímku se zeleným logem v roce 1984, kdy měl teprve sedm poboček. Stal se jeho poznávacím znamením a prokletím zároveň. „Zákazníci ho považují za naši největší environmentální slabinu,“ řekl v roce 2011 tehdejší ředitel oddělení vlivu na životní prostředí Jim Hanna. Právě on jménem firmy spolupořádal „Kelímkový summit“ na univerzitě Massachusetts Institute of Technology. Kavárenský gigant na něj pozval i svoje největší obchodní rivaly – mezi nimi i Dunkin’ Donuts nebo McDonald’s –, aby společně zkusili přijít na to, jak jednorázové obaly recyklovat. Kolos Starbucks totiž ústy svého zakladatele Howarda Schultze, známého tím, že se rád nahlas vyjadřuje ke společenským tématům, v roce 2008 slíbil, že do čtyř let (a posléze do sedmi) dosáhne „stoprocentní recyklovatelnosti“.

„Chtěl jsem vytvořit ‚třetí prostor‘ mezi domovem a prací, místo, kde se sejdete s přáteli a odpočinete si,“ vysvětluje Schultz ve své knize Pour Your Heart Into It: How Starbucks Built a Company One Cup at a Time. Nakonec pochopil, že rychlá doba si žádá něco jiného než tradiční evropské kavárny, kde se u kvalitního espressa z porcelánu sedí klidně několik hodin. Bílý kelímek se zeleným logem se tak stal statusovým symbolem v ulicích celého světa. Porazil i zvyky v kulturně uzavřených státech, jako je Japonsko, kde se tradičně jedlo a pilo pouze v soukromí. Vzhledem k obrovským energetickým nákladům na provoz nebo dopravu surovin do poboček po celém světě jsou přitom kelímky vlastně tím nejmenším ekologickým problémem franšízových řetězců. Jejich zbytečnost ale začala vnímavější zákazníky v době, kdy jsou klimatické změny a ekologická stopa globálním tématem, bít do očí.

03659593.jpeg

Místo hygieny chvilka pro sebe

Papírový kelímek na jedno použití zažil první vlnu úspěchu po pandemii španělské chřipky v roce 1918. Vyrobil ho o devět let dříve důvtipný právník Lawrence Luellen, který se bál přenosu bakterií na veřejných místech, jako jsou školy nebo úřady. „Health KUP“ vypadal jako zmenšenina toho, ve kterém si každé ráno nosíte latté do práce, vešly se do něj asi dva doušky vody. Kelímková móda pokračovala v 60. letech kelímkem s modrobílým jménem Anthora, který vznikl speciálně kvůli kávě, na kterou měli tehdy v New Yorku monopol Řekové. Design vymyslel papírník a emigrant z bývalého Československa Lesley Buck. Papírový kelímek s nápisem We are happy to serve you si zahrál v nespočtu filmů a seriálů, stal se newyorským symbolem – podobně jako Socha svobody. Touhu po hygieně a vymýcení smrtelných epidemií nahradila potřeba užít si chvilku pro sebe s kelímkem plným horkého cappuccina na lavičce.

03659592.jpeg

Ve Spojených státech se dnes každý rok porazí šest milionů stromů kvůli víc než dvě stě miliardám papírových kelímků, které se po jednom použití vyhodí. Trvá asi dvacet let, než se na skládce rozloží. I v ekologicky zodpovědném Německu se každou hodinu prodá 320 000 jednorázových kelímků na kávu, v samotném Berlíně se jich spotřebuje 460 000 denně a ročně to dělá na celou zemi 3 miliardy, jak píše nestátní organizace na ochranu životního prostředí Deutsche Umwelthilfe v projektu Becher. Dlouhodobě se věnuje spotřebě povoskovaných a plastových nádob na horké nápoje a sleduje například, jak se k problematice staví jednotlivé politické strany. V Česku taková iniciativa zatím chybí.

Univerzity celosvětově propojuje projekt Lug-a-Mug. Znamená to, že si studenti a učitelé ze školních kaváren nebo i automatů nosí kávu do vlastních hrnků a dostávají za to slevu. Připojila se k němu i Česká zemědělská univerzita díky organizaci SPOLU v roce 2014. Podobný projekt nedávno zorganizovalo i Radio Wave v Českém rozhlase – místní kavárna darovala sto káv zaměstnancům, kteří si ji nechali nalít do omyvatelného hrnečku.

Náš zákazník, jeho hrnek

Hlavní slovo v tom, zda se budou na skládkách hromadit kelímky, nebo ne, mají zákazníci. Oni jsou těmi, kdo si kelímek vědomě kupují, a těmi, kteří ho potom vyhazují – i když je vyrobený z recyklovatelného materiálu, firma nemůže zaručit, že skončí ve správné popelnici. Motivaci slevou nedávno zavedly i řetězce a v mnohých koupíte kávu v porcelánu levnější. Boj s kelímky je přitom až bolestně jednoduchý – prostě si přineste vlastní hrnek.

03659595.jpeg
Spustit audio