Dělají ze seriálu vědu. Rozhovory s vrahy, duely elitních fyziků i doktoři na koksu diváky baví

Scény, ve kterých profesorka Carr, pevně stojící za katedrou, řeší s agenty Holdenem Fordem a Billem Tenchem metodologii výzkumu, jsou unikátní z více důvodů. Akademický svět je možná dramaticky přitažlivé prostředí, ale suchopárná věc jako metodologie se do příběhu fikčních děl dostane málokdy. Hlavním tématem 1. sezóny seriálu Mindhunter totiž není chytání zločinců nebo samotné konkrétní profilování pachatelů, ale terénní psychologický výzkum, jehož východiskem v ideálním případě bude spektrum metod využitelných v kriminalistice.

Takový realistický dějový rámec má pochopitelně dost retardující efekt. Od profesorky Carrové pravidelně slyšíme, že bude trvat několik let, než výzkum přinese relevantní, použitelné výsledky. Navíc některé částečné úspěchy jsou zpětně v „badatelně“ vyhodnoceny jako kontraproduktivní. Divák je pak mírně zmaten, baví se, ale cítí určitou nepatřičnost. Rozhovory se sériovými vrahy jsou sice patologicky vzato fascinující, ale to, co pohání krimi žánr, je pořádná záhada v případě detektivky nebo duel mezi vyšetřovateli a zločinci u thrilleru. A toho se nedočkáme. Maximálně nějaké hodně zdlouhavé expozice.

Ze seriálu Boj o těžkou vodu|foto: Norsk Rikskringkasting (NRK)

Psychopatologie a kriminologie jsou přesto samy o sobě ještě docela zajímavé disciplíny. Dovedete si ale představit seriál založený na soupeření dvou fyziků? Přesně takový vznikl před několika lety v Norsku. Boj o těžkou vodu je samozřejmě primárně válečným dramatem, oslavou úspěchů norského odboje za druhé světové války. Sabotáž průmyslového zařízení na výrobu suroviny (údajně) nezbytné pro sestrojení atomové bomby učiní ale hlavními aktéry dva špičkové odborníky na tento obor. Zatímco Němec Werner Heisenberg pracuje na vývoji ničivé zbraně, Nor Leif Tronstad připravuje v Británii útočný tým, jehož cílem je vyřazení továrny na těžkou vodu v norském Rjukanu. Klíčové jsou přitom jeho znalosti vědecké disciplíny i samotného továrního provozu.

Seriálů i filmů, v nichž vystupují vědci v hlavních rolích, je samozřejmě více. Zaměřují se ale většinou buď na biografii reálných osobností (jako právě v ČT uváděný Génius – Einstein), nebo fiktivní figury užívají nabytých vědomostí k dosažení nevědeckých cílů. Málokdy se stane vědecký výzkum součástí samotné zápletky. Jako nejvhodnější se samozřejmě ukazují jeho experimentální formy. Seriál The Knick možná prvoplánově evokuje slavné nemocniční ságy populární v devadesátých a nultých letech. Zasazení do doby přelomu 19. a 20. století ale signalizuje, že jedním z témat budou dobrodružné okolnosti ustavování moderní chirurgie. V době, kdy testování převratných operativních metod probíhalo doslova na lidech a extrémně vytížení doktoři nezřídka sahali po utěšujících prostředcích, které my dnes nazýváme nelegální drogy, nicméně tehdy jejich užívání nezákonné ještě nebylo.

Do stejné epochy je zasazen i seriál The Alienist, který můžeme vykládat jako určité historické preludium právě k Mindhunterovi. Hlavní postava, doktor Laszlo Kreizler, se tu pokouší o jakési intuitivní profilování osobnosti pachatele sériových vražd. Sám nové metody ve vlastním výzkumu neustavuje, ale dobově progresivní výsledky bádání psychologů aplikuje a testuje – především pokud jde o vliv traumatických zážitků z dětství na vývoj osobnosti. Obdobně spekulativně zábavný je norský seriál Valkyrien odehrávající se v současnosti, jen s tím rozdílem, že počínání lékaře Ravna je na hraně (ale spíš za hranou) vědecké etiky. Finguje totiž smrt své těžce nemocné manželky a ukryje ji v uzavřené stanici osloského metra, kde vybudoval provizorní laboratoř. Jako novodobý doktor Frankenstein (stejně fantasticky a fanaticky) pokračuje ve výzkumu léčebné látky způsobem, který by za standardních podmínek byl nemyslitelný. Důležitý je pro něj čas, a proto přikročí s předstihem k testování na lidech, respektive na člověku.

Samotný vědecký výzkum ze své povahy vyžaduje čas a je často sérií repetitivních nezáživných úkonů. Seriály jako Mindhunter, The Knick či Valkyrien ale ukazují, že obsahuje i řadu dramatických elementů, které při správném zpracování mohou sloužit jako prostředek ozvláštnění ustálených vzorců.