Deska týdne: Age Of je reálnou předzvěstí popu, který budou lidstvu za pár let servírovat roboti

Pro ty, co ho znají: Jo, jasně. Pořád to má cenu. Rozšíření hracího pole.

Pro ty, co ho neznají: Pokud jste o hodně starší než rychlý internet, bude vám to připadat jako sci-fi. Pro ty ostatní to jsou zvuky domova.

Písničky. Pokud tedy dokážete pojmy jako „písničky“ vnímat hodně volně.

Album jako předzvěst budoucnosti, kdy bude umělá inteligence určovat rámec člověku včetně mylných rozhodnutí, nedostatečného vcítění, které povede k mylným interpretacím toho, co člověk chce a potřebuje.

Futurismus. Zpočátku se Oneohtrix Point Never zabýval zvukem minulosti (Rifts). Pak pochopil, že bude mnohem výjimečnější, když se pokusí dosáhnout zvuku budoucnosti (R Plus 7, Garden of Delete, Age Of). 

Oneohtrix/Lopatin vyniká ve schopnosti modulovat zvuky mírně přes čáru, ujíždět s efektem trochu moc rychle a do extrému. Někdy to působí, jako když začátečník testuje možnosti, ale nakonec se prosadí určitý klid: jo, můžeme jít až k extrémům, proč ne. 

Právě cesta k extrému pouští do technologických zvuků víc emocí. Je to často jediná možnost, jak připnout city ke zvukům, které si jinak s ničím vzrušujícím nespojujeme. Tedy samozřejmě: jak kdo.

Říká se, že Lopatin tu zní jako Bon Iver. Ale možná prostě jen všichni zníme přes vokoder stejně.

Rozrušení lineárního času: v Black Snow je slyšet víc nádechů než výdechů.

Příběh (mixtape), který je tak různorodý, že se v něm může objevit cokoli, ztrácí napětí. Oneohtrix je pestrý asi jako urbanista, který do různých částí města potřebuje dát různé materiály. Drží mu to pohromadě skrze úsilí prozkoumávat jak nové, co nejdokonalejší systémy, tak staré chyby, selhání a glitche.

Jediný hudební projekt, který hrál na festivalu Heartland ve Stanu filozofů vedle Slavoje Žižka. 

Co u toho v nahrávacím studiu asi jedl.

(Z některých tracků mám pocit, že šroubky.)

Navazující poslech: Gil Scott-Heron: I’m New Here, Carl Stone, Holly Herndon, Neil Young: Trans. A pochopitelně: písňové album, které spolu jednou v budoucnu natočí Mark Fell, Bonnie Prince Billy a Hatsune Miku. 

Deska týdne: Blockbusterový soundtrack Oneohtrixe Point Never k posledním momentům vesmíru

• Upravit
• Smazat

Od poslední desky Daniela Lopatina aka Oneohtrix Point Never letos uplynuly tři roky. Jeho novinka Age Of prozkoumává konec světa, vesmíru, umělou inteligenci a historii lidské kultury. Jde v mnoha ohledech o jeho nejpřístupnější album, zároveň se na něm Lopatin ve svých pokusech a myšlenkových konstruktech dostává do nejextrémnějších poloh, i když se to tak nemusí na první poslech zdát.

Vlastně je nepochopitelné, že spor o to, zda měl k Blade Runnerovi 2049 dělat hudbu Johann Jóhannsson, nebo Hans Zimmer, neskončil odpovědí Oneohtrix Point Never. Ale to by musel být jiný film.

Na celé té vizi kolem alba, příběhu vesmírné umělé inteligence, která sní o lidské přitroublosti, je trochu smutné, že nevznikla sama od sebe, že ji vykonstruoval tenhle Lopatin. Je to trochu, jako když scenárista napíše velmi nepravděpodobnou postavu a pak nás nechává žasnout: No není to úplně nepravděpodobné?

„Konec světa? Už dávno… Jenomže do n…ské gubernie se každá novinka dostane s takovým zpožděním, že darmo mluvit. Něco se šuškalo, ale pak všichni zapomněli a žili dál, jako vždycky.“ Ivan Wernisch

Oneohtrix Point Never – Age of (Warp, 2018)