Deska týdne: ANOHNI natočila album roku. Rozpláče s ním i roztančí naše svědomí

10. květen 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03625056.jpeg

Největší světová velmoc vede válku z „obýváku“ a na druhém konci světa zabíjí nevinné jenom stisknutím tlačítka jako v počítačové hře. Pod záminkou ochrany svých občanů leze do jejich soukromí a nemilosrdně trestá ty, co na neustálý dohled a život ve lži upozorní. Má taky lví podíl na nezastavitelných klimatických změnách, které pomalu zabíjí naši planetu. To všechno je zachycené na debutu americké zpěvačky ANOHNI, dříve známé jako Antony Hegarty. S někdejší identitou odhodila i balady psané pro piano a svůj sténavý hlas spojila s experimentální klubovou hudbou. Drásavý pocit beznaděje nebyl ještě nikdy bolestivější, naléhavější a krásnější zároveň.

ANOHNI zpívá úvodní skladbu Drone Bomb Me ústy sedmileté afghánské holčičky, které letouny ovládané na dálku vyvraždily rodinu. Se zrakem upřeným k nebi prosí o stejný osud, zatímco ji doprovází fanfáry syntezátorů, bublavé beaty a meandrující melodie pod dohledem producentů Hudsona Mohawka a Oneohtrixe Point Never: „Ať jsem já ta, kterou si vybereš shůry.“ Mluví k někomu, kdo sedí tisíce kilometrů daleko a jenom několik hodin poté, co dal v klimatizované místnosti někde v Novém Mexiku jedním kliknutím pokyn k palbě, třeba povečeří se svými blízkými. K někomu, pro koho byly nevinné oběti jenom siluetou na monitoru. Z druhé strany ale nepřichází odpověď.

Nedočkají se ani miliony obyvatel USA, když se chystají ke spánku ve svých ložnicích, které by měly být nejintimnějším a nejbezpečnějším místem. Jenže nejsou sami. „Vím, že mě miluješ, protože ode mě nemůžeš odtrhnout oči,“ odzpívává ANOHNI androgynním vokálem, který tvaruje podle hlasu Niny Simone, a navazuje falzetem: „Dívej se na mě!“ Velkého bratra, dnes ztělesňovaného americkou bezpečnostní agenturou NSA, zpěvačka překřtila na „tátu“. Stejně kriticky se na základě tajných dokumentů zveřejněných psanci Edwardem Snowdenem a Chelsea Manning stavěla k vládnímu úřadu elektronická skladatelka Holly Herndon, když zpívala: „Znáš mě lépe, než znám sama sebe.“ Webkamera je s nadsázkou řečeno pro americké občany tím samým co obloha pro afghánskou holčičku vyhlížející dronovou popravčí četu – mluví k někomu mocnějšímu, než jsme my sami, zároveň neví, kdo je na druhé straně.

Nerovným protivníkem jsou taky nenávratné klimatické změny, které by, pokud oteplování překročí kritickou hranici, mohly zanechat stovky milionů lidi bez domova kvůli suchům a záplavám. Na to chce ANOHNI upozornit v tracku 4 Degrees s masivními kopáky, známými jako trademark Hudsona Mohawka, který vydala před pařížskou konferencí o klimatických změnách. Jestli zpěvačka ještě jako Antony Hegarty, kdysi oceněný prestižní britskou Mercury Prize, nabízela v písních plných strachu a samoty nějakou naději na lepší svět, teď už jí žádná nezbyla.

Album Hopelessness znamená velký přerod jedné z největších hudebních vizionářek dneška. Je vzrušující sledovat, jak hudebnice, dříve řazená k písničkářské vlně New Weird America, dokázala vstřebat tak nadčasovou produkci, aniž by to působilo nepřirozeně. Cit pro pianové balady a srdceryvný vokál srovnatelný se silou hlasu Adele dala dohromady se dvěma rozdílnými producenty, jedním hitovým a druhým dystopickým experimentátorem. Oba beatové titány ale spojuje zápal dobrodruhů prozkoumávajících sonické krajiny. Výsledkem jsou nepředvídatelné kompozice, které nás provází cestou po umírající planetě a společností hroutící se do sebe, proto ani neruší, když je ANOHNI patetická. Podle jejích slov tak po vzoru whistleblowerů vysílá pomocí pop music do kolektivního svědomí trojského koně. Ať to vyzní jako klišé, nebo ne, na nahrávce Hopelessness, která bezesporu zůstane albem roku, se jí podařilo obsáhnout mnohé bolesti dnešního světa. Při jejím poslechu se vám bude chtít plakat. Až za chvíli se přistihnete, že vlastně tančíte.

Hodnocení: 100 %
ANOHNI – Hopelessness (Secretly Canadian /Rough Trade, 2016), 42 min.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio