Deska týdne: ANOHNI ukazuje člověka jako přenašeče viru násilí a chamtivosti

14. říjen 2016

ANOHNI si pro své první album pod novým jménem vybrala elitní producenty dneška a stvořila materiál, který nelítostně cílí na bolavá místa současného Západu. Drony, neudržitelný konzum nebo vládní sledování jsou aktéry desky, jež nám bolestně připomíná realitu světa, v němž žijeme.

Angažovaná či protestní alba obvykle předpokládají, že se s daným problémem ještě dá něco dělat – situaci se podaří zlepšit, zkorumpované politiky nahradí noví a nezkažení, krvavou válku možná díky lepšímu vzájemnému porozumění dokážeme ještě zastavit. Protestsongy kromě kritiky apelují i na naši morální identitu a říkají nám, že nikdy není pozdě na to, abychom v sobě našli to lepší.

Ne tak v případě první desky autorky ANOHNI, na jejíž materiál se po vydání úvodních singlů – a ovšem také na základně předchozí práce v projektu Antony and the Johnsons – netrpělivě čekalo.
Za důležitý rys desky můžeme považovat i to, že ANOHNI odpovědnost za tíživé problémy nepřisuzuje konkrétním jednotlivcům – zlo je podle ní hluboce zakořeněno v každém z nás a je součástí lidské přirozenosti. Album ukazuje člověka s veškerou jeho chamtivostí, neschopností porozumění, agresí. Každý neseme odpovědnost za to, v jakém stavu se svět nachází, a když už někdo vzbudí naději v to, že může svět udělat lepším místem, tato naděje se záhy změní v o to bolestnější kocovinu. Jak jsem se stala přenašečem tohoto viru, ptá se ANOHNI v titulní skladbě desky.

ANOHNI zpívá o lidstvu, které se navzájem vraždí kvůli malicherným věcem a páchá násilí na jedincích, kteří neodpovídají uznaným představám. Zpívá o neodvratitelnosti ekologické katastrofy, o níž moc dobře víme, že přijde, ale které nejsme schopni čelit. O kapitalistické společnosti, o které si stále chceme myslet, že dokáže najít na problémy uspokojivá řešení. Zpívá také o násilí jakožto ustavujícím rysu patriarchální společnosti, které nakonec povede jen k dalším a dalším odvetným činům. V nejsilnější skladbě desky nakonec zní už jen prosté „je mi to líto“.

03626292.jpeg

Jestliže dříve ANOHNI vydávala vysoce privátní věci a nyní atakuje drásavé společenské problémy, posun můžeme zřetelně slyšet i ve zvukových podobách skladeb. Kromě svého hlasu, jenž v populární hudbě nemá paralelu, používaly její skladby dosud jen piano a skromné aranže. Na aktuální desce naproti tomu pracovali jedni z nejvýraznějších producentů současnosti Daniel Lopatin (Oneohtrix Point Never) a Ross Birchard (Hudson Mohawke). Jejich produkce místy odkazuje na undergroundovou elektroniku, v první řadě ale je rafinovaným popem pro rok 2016. V každém případě jde o nejpřístupnější materiál, pod který se doposud podepsali.

Přečtěte si i recenzi Miloše Hrocha: „Ať to vyzní jako klišé, nebo ne, na nahrávce Hopelessness, která bezesporu zůstane albem roku, se jí podařilo obsáhnout mnohé bolesti dnešního světa. Při jejím poslechu se vám bude chtít plakat. Až za chvíli se přistihnete, že vlastně tančíte.“

Když před několika měsíci vydala producentka Fatima Al Qadiri album Brute, věnovala se na něm hlavně represivním tlakům policejních sil ve Spojených státech. ANOHNI se něčím takovým nesvazuje. Její Hopelessness není ničím menším než zhudebněným svědomím současné západní civilizace.

Hodnocení: <3

ANOHNI – Hopelessness (Secretly Canadian / Rough Trade, 2016), 42 min.

autor: Vojtěch Jírovec
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.