Deska týdne: Arca je jenom nahrávka. Přesto po ní neusušíte slzy

14. duben 2017

Enfant terrible elektronické hudby, producent a skladatel Arca vždy určoval trendy hudební kompozice. Byl pionýrem v pronikání jihoamerických rytmů do undergroundové taneční hudby a následně přidal manuál k její dekonstrukci na tanečním parketu. Po studiovém debutu Xen a opulentní, maniakálně propracované desce Mutant vydává Alejandro Ghersi alias Arca nové, dlouho očekávané eponymní album. To je opět přelomové, protože venezuelský hudebník se ve své tvorbě nikdy neopakuje.

Důkazem, že Arca není jen další deskou v řadě, je i dlouhý tvůrčí zápas, který předcházel jejímu vydání. Původně se deska měla jmenovat Reverie a vyjít dříve než mixtape Entrañas, ovšem vytíženost a možná i vyčerpanost kolaboracemi (s Deanem Bluntem a hlavně s Björk) zapříčinily odsunutí až na začátek letošního dubna. Současně ale spolupráce s islandskou umělkyní přinesla do Arcovy tvorby nový faktor – a to poznání vlastního hlasu a rodného jazyka jako nástroje.

Přečtěte si i recenzi Karla Veselého: „Celé je to možná trochu na hranici kýče a asi k tomu přispívá i měkká španělština, ale Arcovy emoce jsou opravdové. Od nejpopovějšího momentu desky Desafío až k drilln’bassovým nervákům agresivní skladby Castracion – Arca ani na okamžik neopouští radikální vizi své estetiky, která vychází z přitakání jinakosti.“

S hlasem pracoval při živých vystoupeních vždy, svůj mutantní sonický arsenál prokládal kombinací zpěvu, rapu a křiku. V drtivé většině tracků nové desky hraje jeho hlas prim a Arca si vyzpívává srdce v improvizovaných (!) textech, aniž by ovšem zmizel jeho jedinečný zvuk, připomínající pružnou a ostrou kovovou stuhu ve větru (Urchin, Whip nebo rané Autechre evokující Castration). Arca se ale zásadně brání opakování sebe sama, a tak se na novince posunuje zase o kus dál, do lahodně písňových rovin, jako je tomu v případě geniálního tracku Desafío, ze kterého má posluchač zážitek jako z toho nejlépe řemeslně provedeného popu. Na Arcův typicky ostrý a srdceryvný zvuk se tu vrství vzdušné atmosféry budované s tranceovou intenzitou a smísené s ozvěnami operního, až gregoriánského chorálu. Škoda jen, že Arca skladbu Desafío neumístil na závěr celé desky. Takto se velmi často stane, že v půlce stopáže zmáčknete tlačítko infinite loop. Je totiž dost možné, že nic lepšího dlouho neuslyšíte.

Vizuálně se album Arca od předešlých nahrávek liší caravaggiovsky tělesnou a barokně rozpřáhnutou atmosférou (klip ke skladbě Anoche). Dlouholetý spolupracovník Jesse Kanda opustil makabrózní bytosti renderované v 3D a nahradil je tradiční kamerou, před jejímž objektivem se Arcovi dějí nejrůznější formy utrpení. Fascinace klasikou je cítit na albu i hudebně, Arca ale stále těží i z tanečního undergroundu. Způsob, jakým klubová hudba mutuje a přežívá v dekonstruovaných podobách, uvádí jako jeden z nejdůležitějších vlivů na svoji uměleckou formu. Tematicky se v nahrávce prolínají motivy dětství a nezkaženosti versus odhalené zranitelnosti tváří v tvář násilí, touze a melancholii. V rozhovoru se svým přítelem Wolfgangem Tillmansem hudebník říká, že ústředním námětem desky je spoutání vlastního smutku a bolesti, smíření s nimi, a mluví o léčivém pocitu, když v tomto procesu naleznete radost a potěšení. Lehkost, se kterou se Arca pohybuje v těchto tématech, a přirozenost, se kterou je dokáže přetavit do pohlcujícího, ale srozumitelného zvukového jazyka, je omračující.

Arca

Když jsem poprvé poslouchala Arcův loňský mixtape Entrañas, překvapila mne na jeho konci jemná, španělsky zpívaná balada Sin Rumbo. Při poslechu tohoto nečekaného závěru mi přišla na mysl neodbytná asociace, která mne neopustila ani s novou deskou (třeba se singlem Anoche). Je jí enigmatická scéna z kultovního filmu Mulholland Drive, výjev z nočního divadla Silenció, kde plačka Rebekah del Rio zpívá španělsky srdcervoucí píseň o smutku po ztracené lásce. A dělá to tak sugestivně, že se hlavní hrdinky filmu usedavě rozpláčou a zapomenou na předešlé upozornění impresária, které zní: „Je to jenom nahrávka. Vše je jen iluze.“ O to více jsou překvapené, když zpěvačka náhle zkolabuje a spadne k zemi, ale zpěv pokračuje dál. Slzy jim to ale zpět nevrátí, v emocích totiž iluze neexistují.

Hodnocení: 1000000 %
Arca – Arca (XL Recordings, 2017)

autor: Adéla Sobotková
Spustit audio