DESKA TÝDNE: Avantgardní kronika věčnosti popu Spirit of Eden od Talk Talk

Talk Talk
Talk Talk

Čtvrté studiové album britských Talk Talk zní i jednatřicet let po vydání současněji než valná většina dnešních opěvovaných nahrávek. Jako by na něm nedávno zesnulý frontman kapely Mark Hollis objevil recept na post-rockovou zvukovou paletu bezčasí a obrazotvornost věčnosti.

Jedenáct měsíců konstantní improvizace v potemnělém studiu, často osvíceném pouze stroboskopem citlivým na dynamiku hry, stolní lampičkou či svíčkami. Šestnáct hostujících hudebníků a hodiny nabraného materiálu, ze kterého se na finální verzi nahrávky dostaly často pouze k nepoznání rozstřihané sekundy. Inspirace Claudem Debussym, Bélou Bartókem, Johnem Coltranem, Milesem Davisem a ECM jazzem sedmdesátých let. To je jen malý výčet faktů a legend, které obklopují album Spirit of Eden od londýnských Talk Talk.

Avantgardní album z dílny kapely, která byla do té doby přirovnávána ke klasikům osmdesátkového popu nové vlny, ale v roce 1988 položilo základní kámen post-rocku. Nedávno zesnulý frontman Talk Talk Mark Hollis komentoval radikální změnu směru kapely na jejich čtvrté desce až překvapivě stroze. První nahrávky se opíraly o zvuk syntezátorů jen proto, že nebyly finance na to, nahrát materiál na akustické nástroje. Výsledkem experimentu, který z velké části ufinancoval platinový úspěch předešlé The Colour of Spring, je pak překvapivě neprůstřelná popová nahrávka. Všechny zvyklosti a limity popu ale zcela záměrně porušuje a zároveň rozvíjí v tklivé minimalistické plochy, které jako by se prolínaly napříč deskou do jediné triumfální skladby.

Artrockové veledílo, které ukázalo cestu všem současným velikánům žánru od Godspeed You! Black Emperor po Radiohead, Low či Sigur Rós, se ovšem ve své době setkalo spíše se smíšenou reakcí kritiků. Zatímco někteří cenili odklon od zvuku, který vládl střednímu proudu, jiní považovali Spirit of Eden za nabubřelou slátaninu bez jakéhokoliv záměru či cíle.

U mnohých dnes klasických alb se zpětně cení jejich „předběhnutí doby“. U Hollise a Spirit of Eden se ale dá mluvit spíše o ukročení do bezčasí, ke způsobu uměleckého vyjádření, které popírá škatulku jakékoliv dekády, ať už minulé, nebo budoucí. Spirit of Eden není album promlouvající jazykem cizím své generaci publika, který se nám povedlo rozklíčovat až díky jeho následovníkům a pomyslným překladatelům. Je to album, které naopak dokázalo slovní zásobu historicky nejdobrodružnější doby pro populární hudbu zredigovat zpět na věčně srozumitelný znak. Pokud ho nenecháme kvůli naší přehlíživosti zapadnout, bude mít stejnou hodnotu a význam i za dalších třicet let.

Bez kterých alb nebo umělců by nemohlo Spirit of Eden existovat? Jaký má legendární deska Talk Talk význam v roce 2019? A najde se současný umělec, který má nebo může mít na hudební scénu podobný vliv?