Deska týdne: The Big Day od Chance The Rappera je festivalem „cringe“

Euforický, bombastický sound a nakažlivý úsměv z Chance The Rappera udělal hvězdu ještě předtím, než vydal své oficiální debutové album – získal tři Grammy, hostoval na hitu číslo jedna (DJ Khaled – I´m the One) a rapoval v Bílém domě. A to všechno bez pomoci nahrávací společnosti.

Zatím mu všechno vycházelo a album The Big Day má být jeho nanebevstoupení. Opulentní nahrávka trvající skoro osmdesát minut přecpaná hosty nejspíš skutečně ukazuje budoucnost hip hopu. Rozhodně ale ne takovou, jakou bychom si přáli.

The Big Day je svatební album. Chance na něm chtěl údajně zachytit pocit, který měl, když tancoval na své svatbě. V osmnácti písních desky (a čtyřech zbytečných skitech) vypráví příběh přechodu od mladické nerozvážnosti k dospělosti a často zmiňuje štěstí, kterým ho jeho nový stav naplňuje. Nic proti rodinnému štěstí, problém je ten, že poselství desky pochopíme po třech písních a dál už nemusíme poslouchat. Deska ale pokračuje – dál a dál. Jeho transformace neobsahuje žádné drama, jen vrší textové banality a sacharidové melodie. O jeho ženě se například z desky nedozvíme vůbec nic.

Chance opakuje svoje téma šťastného ženáče v různých stylech – trap, hip house, juke, jazz rap. Jenže všechny tyto variace jsme už od něj slyšeli na předchozích mixtapes a v mnohem lepších verzích. A žádný transcendentální hitový moment jako na starších hitech Angels, Sunday Candy, Same Drugs nebo Cocoa Butter Kisses nepřijde. Z dvaceti dvou písní nové desky si po čtyřech posleších možná vzpomenete na refrén Bena Gibbarda z Death Cab For Cutie v Do You Remember.

Teenageři dnes rádi používají slovo „cringe“, které označuje pocit, kdy se otřesete trapností při sledování TikTocu nebo YouTube. U desky The Big Day se budete cringovat každou chvíli – když se Chance extaticky zajíká v úvodní All Day Long, rýmuje Peanut butter jelly s Peanut butter jelly nebo když v Sun Come Down prosí, aby z něho po jeho smrti nedělali hologram. Chance se vždycky pohyboval na hraně dětinskosti, vydělovalo ho to ze zástupu smrtelně vážných rapperů. Teď ale připomíná postavičku z dětského animáku, která si začala žít vlastním životem. A terorizovat svět svými poněkud otřepanými vtípky.

Chance je první skutečný rapper, který si zahrál v televizní reklamě na čokoládovou tyčinku. Rap ale už dávno není jen subkulturní žánr spojený s afroamerickou minoritou, je to mainstream s mnoha podobami a The Big Day je něco jako rapový ekvivalent soft-rocku, žánru, který v 70. letech vysál z rocku definitivně všechnu podvratnost. Chance nabízí posluchačům podobný útěk do světa banalit jako kdysi Eagles nebo Dire Straits, je to spokojený taťkovský rap pro starší a pokročilé. Právě ti si můžou s Chancem broukat jeho mantru: „I love my wife, I love my wife.“ My ostatní se alespoň můžeme smát memům, které groteskně špatná deska od rappera, který býval velkou nadějí, zrodila.