Deska týdne: Blood Orange zpívá pro rozdělenou společnost, jeho Negro Swan překvapivě skrývá naději

Černá labuť jako zvláštní i okouzlující zvíře, které je pro svou zcela jasnou odlišnost zároveň obdivováno i zavrhováno – a právě proto může sloužit jako symbol zkušenosti nelehkého života v menšině. Popsat takové každodenní zážitky těch „nezapadajících“ si pro svoji novou desku vytyčil britský multiinstrumentalista, skladatel a producent Dev Hynes. On sám se ostatně nikdy nějakými nepsanými pravidly neřídil – za celou hudební kariéru stihl hrát v poppunkové skupině Test Isicles, v sólovém projektu Lightspeed Champion přesedlat na indie rock a do toho skládat pro interprety jako Sky Ferreira nebo Carly Rae Jepsen. Od roku 2011 ale svoji hudební identitu ustálil coby Blood Orange. Pod jiným jménem si ve své tvorbě odráží vše od osmdesátkového funku i retro soulu a obrací se k současným vlivům r’n’b a nezávislého hip hopu.

Víc než deskou na poslech pro podzimní depresi je tak Negro Swan album, z kterého nakonec vyzařuje optimismus. Díky dobře namíchané atmosféře osobních výpovědí a hudebního experimentování opřeného o sílu jednoho hlasu Blood Orange představuje kompilaci, která vám bude znít v hlavě dlouho po prvním poslechu|foto: Domino Records

„Můj první polibek byl, když mě srazili na zem,“ uvádí celé album v tracku Orlando osobní metaforou, aby společně s funkovým beatem vypočítával, kolik ran dostal jako černoch od spolužáků na střední. Trauma dospívání a života ve společnosti, která jenom umocňuje depresi afroamerické minority, se v populární kultuře ozývá víc než kdy dřív – od Kendricka Lamara přes Donalda Glovera aka Childish Gambina až po Beyoncé. Blood Orange ale na Negro Swan spíš než obžalobu systému skládá pečlivě kurátorovaný soubor z osobních útržků, který až nepřímo přináší ucelené poselství.

Negro Swan je ze všeho nejvíc o nalézání sebe sama coby černošského příslušníka LGBTQ komunity, který se ale necítí komfortně ani v kategoriích, do kterých ho samy menšiny tlačí. Hynesovi se v různorodé nahrávce daří efektivně bořit stereotypy v rámci vlastní komunity i mimo ni a zcela přestavovat pevně budovanou konstrukci umělé černošské maskulinity.

Konceptuální vyznění alba drží pohromadě výstřižky z rozhovoru s trans aktivistkou Janet Mock, která se v průběhu písniček vyjadřuje k tématům, jako jsou rodina, náboženství a hledání vlastní identity. Její hlas tak doplňuje rozložené kytarové riffy, jež se ve správných momentech přetavují do soulově podbarveného mluveného slova. Janet Mock je hlavní vypravěčkou příběhu alba, která se vynoří v často až snových předělech. Všudypřítomná průvodkyně příběhem o vykořeněnosti nahradila velký počet kolaborací, ke kterým se Blood Orange uchyloval na předchozích albech. „Řekni, co ode mě chceš,“ přechází Blood Orange na tracku Chewing Gum do falzetu, aby rozbil agresivní beat a rap A$AP Rockyho. Jedna z mála kolaborací na albu vedle soulem prodchnutých skladeb působí jako trochu delší odbočka.

Odkazy na hledání zkušenosti člověka, který nezapadá do společnosti ani vlastní komunity, Blood Orange nachází v dějinách afroamerické minority i černé hudby. U Negro Swan se mu to daří víc než dobře – skladby Dagenham Dream a Out of Your League zní jako dekonstrukce osmdesátkových LP od Prince. Blood Orange ale nezůstává uvězněný v nostalgii, spíš tento soulový zvuk překládá pro současnou generaci.

Víc než deskou na poslech pro podzimní depresi je tak Negro Swan album, z kterého nakonec vyzařuje optimismus. Díky dobře namíchané atmosféře osobních výpovědí a hudebního experimentování opřeného o sílu jednoho hlasu Blood Orange představuje kompilaci, která vám bude znít v hlavě dlouho po prvním poslechu. Negro Swan je hlavně o cestě k přijetí vlastní nezařaditelnosti v době čím dál víc rozdělené společnosti a úzkých černobílých vymezení. Křehká osobní zpráva o hledání vlastní svobody je totiž někdy tím nejsilnějším politickým vyjádřením.

Hodnocení: 85 %
Blood Orange – Negro Swan (2018, Domino Records)