Deska týdne: Bonus

16. květen 2016
02484885.jpeg

Hudebník, promotér, grafik, svérázný glosátor. To je jen několik rolí, které stačí střídat s workoholickým zápalem. Důležitá postava dnes již nefunkčních Ememvoodoopöká a Sporto nyní jako solitér Bonus vydává novou desku, kterou nazval Náměstí míru.

Bonus je Bonusem teprve od roku 2009, předtím byl světu známý jako Bourek a ještě předtím prostě jako Martin Hůla. I když sám říká, že „byl namočenej snad ve všem možným“, přehled jeho bohatých hudebních aktivit můžeme odpíchnout třeba od labelu Neonarcist, u něhož začátkem milénia vycházely nahrávky Bourka a jeho přátel (například Travolta, Shop Assistant, Ejhle, ale taky Karaoke Tundra). Mimo podzemní kruhy zasvěcených se ovšem Bourek zviditelnil až v kapele Ememvoodoopöká, která v roce 2005 dokonce získala diskutabilní sošku Anděla v kategorii Alternativní a nezávislá scéna za povedené album Dort jak brus. „Emems“ ale rok nato – vlastně na relativním vrcholu – ohlásili rozchod, takže Bourek se mohl naplno vrhnout do projektu Sporto, kterým napáchal ve stojatých vodách tuzemské alternativy ještě větší paseku.
Poslechněte si celý profil od Roberta Candry

Je zajímavé, že Bonusův otevřený, takřka zpovědní způsob sebeprezentace přináší haldu kontroverze. Ano, Bourek si ani na nové desce neodpustí na několika místech jistý mentorský podtón, který se nemusí každému zamlouvat, je ale spodivem, jak přesně dokáže často pojmenovat věci, které prožívají jeho vrstevníci. Jak prohlásil jeden kolega z rádia absolutně nepolíbený Bonusovou hudbou: „Až mě zarazilo, jak přesně formuloval mé vlastní pocity.“ V tomto bodě je zřejmě nejsilnější stránka Bourkova muzikantství, které přehluší ráčkování, intonační nejistoty a vůbec Bonusův lo-fi přístup, který se tak liší od uhlazeného popu. Přitom o Náměstí míru jinak než jako o popové desce mluvit nelze.
Poslechněte si celou recenzi od Pavla Zelinky

02480398.jpeg

Na obecné rovině Bonus v textech přemílá to, co se objevilo na jeho starších nahrávkách, jiná témata jsou jen o málo invenčnější variantou hiphopového klišé „rapuju o tom, že rapuju“. Prezentovaná rozpolcenost mezi snahou o úspěch a strachem ze zaprodání se je dalším opakovaným vtipem, na „scéně“ zjevně dost oblíbeným. Také se objevuje z první desky dobře známý sklon k poučování, svým špatně kamuflovaným mesiášstvím značně otravný. Nemoci Konce civilizace, jako rozdávání nevyžádaných dobrých rad a sklony k popisnosti, se prostě Bonusovi potlačit nepodařilo. Ironie, která by vyvážila porce mouder, téměř chybí. Otvírák desky Poslední track je tak vlastně ihned se svým prvním veršem nahrávkou na smeč: „Všechno už jsem napsal, co jsem chtěl říct, jsem řek“. Vzhledem k tomu, že i zbytek alba naznačuje totéž, se nabízí otázka, jestli se raději nemělo počkat až do chvíle, kdy bude o čem psát nové písničky.
Poslechněte si celou recenzi od Petra Wagnera

Autor:Radio Wave

Další články autora