Deska týdne: The Chemical Brothers upadají na novém albu do bezradnosti

Tom Rowlands a Ed Simons na Further z jistého pohledu završili patnáctiletý cyklus počínající debutem Exit Planet Dust. Zatímco před dvaceti lety stáli The Chemical Brothers u masivní popularizace taneční scény v mainstreamových žebříčcích, Further bylo něčím, od čehož se dvojice snažila v roce 1995 oprostit – návratem k anonymizaci elektronické hudby a zvukově nejhomogennější nahrávkou skupiny.

Dvojice se nyní podle svých slov snažila k novému materiálu přistupovat jako v začátcích kariéry – instinktivnějším a méně promyšleným způsobem, za pomoci dnes již archaických sekvencerů a syntezátorů. Použití hardwaru, díky němuž například tvorba producentů Mumdance, Logos či Demdike Stare dosahuje výbušnosti a jisté syrovosti, však u The Chemical Brothers navzdory záměru nevede k ničemu nečekanému. Nová nahrávka zvláště ve skladbách se singlovým potenciálem zní až překvapivě uhlazeně a zaměnitelně (Go, Wide Open), u samotné výstavby tracků zase zamýšlená spontánnost spíš mutuje do bezradnosti.

Výsledný dojem posluchače, že se na novém albu neděje nic nového, umocňuje také návrat k všudypřítomným hvězdným spolupracím, od nichž The Chemical Brothers na Further docela upustili. Ali Love ani Q-Tip navíc nebyli ke spolupráci přizváni poprvé a právě ve srovnání s předešlými kolaboracemi (Do It Again a Galvanize) jsou nedostatky Born in the Echoes vidět velmi zřetelně.

V průběhu své kariéry dokázali The Chemical Brothers téměř vždy objevovat pozoruhodné halucinogenní motivy a dosazovat je do tepajících maximalistických konstrukcí. Princip, v němž se protínaly přednosti Rowlandse i Simonse, však nyní téměř vůbec nefunguje. Skladbu EML Ritual například nezachraňuje ani její struktura, jíž lze máloco vyčítat, spíš jde o nedostatek originálních či alespoň funkčních motivů. Nadějnou nájezdovou sekvenci shazuje nedotažený a plochý mastering, kvůli němuž začátek působí jako z banky acid/techno samplů. Zasmyčkovaný přechodový motiv „I don’t know what to do / I’m going to lose my mind“ nejdřív graduje do prázdna, které se následně The Chemical Brothers snaží přebít hlasitým euforickým dropem. Ten však už po všech předešlých peripetiích působí příliš klopotně a těžkopádně.

V Reflexion či Just Bang zase zamýšlené vrcholy nastupují příliš brzo a vůbec rozvíjí poměrně prvoplánové motivy, a skladby se tak po zbytek stopáže nemohoucně převalují na jednom místě. Tracky se vůbec na desce objevují v jakýchsi dysfunkčních párech. Po zmíněných fádních rádiovkách Go a Wide Open jsou zde nadějné psychpopové skladby s hostovačkami od St. Vincent a Cate Le Bon ze Super Furry Animals. Osobitý vklad obou zpěvaček se však utápí v jednotvárné produkci kapely, která se ostatně často uchyluje k nejjednodušším řešením.

The Chemical Brothers – Born in the Echoes .jpg

Hravost a eklekticismus skupiny se na Born in the Echoes dostavuje v nežádoucích momentech a nežádoucími způsoby. Po čtyřiceti minutách nesourodých pokusů se například konečně zdá, že s Taste of Honey přichází nejvýraznější skladba desky. Její opiátové kouzlo je však zcela vykolejeno laciným pomrkáváním po luční psychedelii v podobě desetivteřinového bzučení včely či sóla zkreslené kytary, které spíš než cokoliv jiného připomíná parodie progrockových skupin.

Jakkoliv roztříštěně mohla některá poslední alba The Chemical Brothers působit, vždy na nich bylo možné najít alespoň několik výrazných hitů. Největším komplimentem pro skladby na Born in the Echoes na druhé straně je, že posluchači nezpůsobí nepříjemná překvapení. Od skupiny, která dokázala během své kariéry na celé stopáži desky prakticky vždy udržet míru soudnosti, je taková nahrávka velkým zklamáním.

Hodnocení: 40 %
The Chemical Brothers – Born in the Echoes (Virgin EMI Records, 2015)