Deska týdne: Chicago vpřed! Jak se větrné město stalo epicentrem pozitivního hip hopu

Americký Středozápad nebyl v minulosti vyloženou baštou hip hopu. Místa jako Chicago či Detroit těžko mohla soupeřit s děním na scénách v New Yorku a Los Angeles, či později v Atlantě a dalších jižanských městech. Ne snad, že by zde hip hop nebyl populární už od konce 70. let, ale místním rapperům chyběla osobitá regionální příchuť, která by byla zajímavá i v celostátním měřítku. Stačilo ale jen pár dekád a Chicago se stalo pro aktuální vývoj hip hopu přinejmenším stejně tak důležitým jako výše jmenovaná epicentra. Jedním ze spouštěčů přitom byly sociální podmínky v městě, které se může „pochlubit“ největší segregací i kriminalitou v celých Státech.

„Žijeme ve společnosti, v níž se dá spolehnout na to, že z ní nikdy nezmizí dvě věci – předávkování opiáty a násilí v Chicagu –, a já jsem se ocitl uprostřed obojího,“ komentuje rapper Vic Mensa v rozhovoru pro Chicago Tribune u příležitosti vydání jeho debutové desky The Autobiography. S 2,7 milionu obyvatel je hlavní město státu Illinois třetím největším městem v USA, poslední roky se o něm mluví hlavně v souvislosti s nárůstem vražd a násilných trestných činů. Drogové podsvětí metropole soustředěné kolem čtvrti South Side má svůj soundtrack – místní verzi trapové horečky nazvanou drill music, s hvězdami jako Chief Keef nebo Lil Durk. Ze stejných míst ale přišla i agresivní varianta houseové extáze – frenetické, nervní rytmy stylu juke spojené s tancem footwork jsou osobitým křížencem mezi taneční hudbou a hip hopem.

S Chicagem je ale poslední roky také spojována nová vlna pozitivního hip hopu, jež navazuje na gospelové kořeny černé hudby i na uvědomělý rap z devadesátek. Chance the Rapper, Noname, Saba, Mick Jenkins anebo právě Vic Mensa vrací do rapu angažovaná témata i civilnost, která v éře trapových superhvězd v žánru trochu schází. Počátky tohoto stylu lze vystopovat až do raných 90. let, kdy Chicago zrodilo svoji první velkou hvězdu, kterou byl Common Sense (později jen Common). Jeho debut Can I Borrow a Dollar? z roku 1992 spadá do škatulky uvědomělého (conscious) rapu, díky producentovi No I.D., míchajícímu rap s jazzovými a gospelovými samply, má ale specifický chicagský sound. Common vydává desky dodnes a do dění na scéně stále výrazně zasahuje i No I.D., nedávno například produkoval kompletní album Jay-Zho. Chicagská undergroundová persona No I.D. se ale do dějin hip hopu zapsal také tím, že se na konci tisíciletí stal mentorem tehdy začínajícího producenta Kanye Westa, rodáka z Atlanty, který se na Středozápad odstěhoval s matkou ve třech letech věku.

Počínaje rokem 2005 a Kanyeho debutovou deskou The College Dropout začíná první zlatá éra chicagské rapové scény. Ačkoliv to tak dnes už nemusí vypadat, Kanye West v polovině minulé dekády zastavil novou vlnu gangsta rapu, reprezentovanou svalovcem 50 Centem, a vrátil do rapu civilnost i angažovanost, ale třeba také soulové samply. Podobně naladění MCs z Chicaga mu dělali na deskách často stafáž – Rhymefest, Lupe Fiasco či Twista následně vybudovali svoji vlastní kariéru, která se ale vesměs spoléhala na pomoc Kanyeho produkcí. Jedním z vrcholů tohoto období je třeba album Be, na němž Common rapuje do Kanyeho beatů. Jak se ale rapový megaloman číslo jedna začal vzdalovat svým kořenům, slábl i vliv chicagské scény. Na konci dekády si výraznější pozornost zasloužili snad jen The Cool Kids, experimentující s chladnými electro beaty.

Vliv „soulové fáze“ Kanye Westa ale nebyl v Chicagu zapomenut. Johnathan Bennett poslouchal jako dítě jen jazz a soul, než si v roce 2004 ve svých jedenácti letech náhodou koupil Kanyeho debut The College Dropout. Tehdy někdy začala jeho cesta, na jejímž konci se z něho stal Chance the Rapper – aktuálně největší star chicagské scény. Čerstvý držitel Grammy za objev roku se rád chlubí svým napojením na Kanye Westa, ostatně na jeho loňském albu The Life of Pablo se role částečně vyměnily a Kanye se nechal inspirovat Chanceho gospelovým zvukem, který je slyšet například na albu Surf komunitního projektu Donnie Trumpet & The Social Experiment. Ten je společně s Chanceho albem Coloring Book skvělou „showcase“ nové generace chicagských talentů. Rok 2016 patřil jim – talentovaný rapper Saba vydal skvělé album Bucket List Project, rapperka Noname kontrovala mixtape Telefone a Jamila Woods zase vypustila s HEAVN jednu z nejlepších R&B desek roku. K tomu si ale klidně přičtěte jména jako Mick Jenkins, BJ the Chicago Kid nebo Kweku Collins. Co se týče žhavých talentů, může s Chicagem aktuálně soupeřit snad jen Atlanta.

„Lidi si rádi můj vztah s Chicagem romantizují a říkají, že je to nádherný hořkosladký příběh, v němž hraje roli násilí a hudba. Jenže realita je mnohem jednodušší, je to vážně odporné město, v němž lidé nemají žádný respekt pro životy druhých lidí,“ říká Chance the Rapper. Vlastně je trochu zázrak, že na takovém místě vzniká hudba, která se dokáže podívat na pozitivní stránky života a hledat naději.