Deska týdne: Civilní mystika Rouilleux znovu stvrzuje jejich pozici jedné z nejlepších kapel domácí scény

Jedním z důvodů, proč je hudba Rouilleux i po deseti letech přitažlivá, je schopnost neustálé proměny. Na Lycanthropic Sounds má tato proměna podobu odklonu od kytar směrem ke klavíru. Ten dává nahrávce více baladický ráz, než jsme byli od špinavých Rouilleux zvyklí – nic ale nezměnil na přitažlivém vnitřním napětí, které posluchače u nahrávek kapely drží. Ty totiž jako by lákaly na velmi osobní náboj, ale zároveň odpíraly konkrétní příběh, rozhřešení, cokoliv, díky čemuž by bylo možné poslech uzavřít s tím, že jsme desku pochopili.

Rouilleux i tentokrát pracují spíše s náznaky, přitažlivými skicami, a když už se – třeba ve skladbě Common Sense – pustí do vyprávění jakéhosi záhadného příběhu, děje se tak bez velkých dramatických gest. Bez těch se objede i plnokrevná balada Joys of Love, necelé tři minuty dlouhá rozchodová meditace, která potvrzuje, že Rouilleux se svými posluchači komunikují jako někdo, kdo má hodně odžito, ale své zkušenosti nesdílí z pozice povýšené autority. Což je další z příčin, proč se dá na hudbu Rouilleux tak snadno napojit – a už u ní zůstat.

Rouilleux - Lycanthropic Sounds|foto: Letmo Productions

Syrové písničky na Lycanthropic Sounds působí sympaticky neokázale, a přitom pulzují bohatým vnitřním životem, který Rezkovi pomáhali dotvářet dlouholetí spolupracovníci: Martin Sýkora alias syntezátorový kouzelník White Wigwam a (nejen) trumpetista Petr Vrba (Poisonous Frequencies, IQ+1). Ti všichni jako by si na aktuálním albu dodali odvahu šponovat některé z písniček do solidní vzletnosti, a přestože se nadále pohybujeme na poli experimentálního písničkářství, není od věci bavit se ani o hitovosti. Pro Rouilleux typická špinavost ale zůstává spolehlivým mantinelem, který zabraňuje, aby písničky sklouzly ke kýčovitosti, která by umožnila pohodlnou identifikaci a s ní i ztrátu kouzla.

V hudbě Rouilleux se potkává několik protikladů, které ale bok po boku dávají smysl. Křehké se snoubí s razantním, rozjímavost zde nenavozuje zenové rozpoložení, ale naopak neklid – a to vše v písničkách, které jsou okamžitě lákavé, ale stejně si drží posluchače od těla. „Now come with me / and clutch the hands of your maker,“ zpívá Rezek v úvodní písni alba. „Pojď se mnou – a stiskni ruce toho, kdo tě stvořil“ – spojení něčeho, co nás překračuje, a civilní blízkosti by nemohlo být jasnější.