Deska týdne: Communions na debutu Blue ukázali, že pro ně pop není sprosté slovo

Čtyři kluky s očima netečně hypnotizujícíma zem byste tipovali na středoškoláky, určitě ne na kapelu, o které nadšeně píšou velká světová hudební média. Jenže dánští Communions na debutovém albu Blue okázalý nezájem proměňují ve svou hlavní zbraň. Není divu, jejich počátky jsou úzce spojeny s kodaňským labelem Posh Isolation, zakořeněným v punkové a noiseové scéně. Na něm sice v současnosti vydávají interpreti napříč žánry, od synth-popu po temný noise, ale všechny je spojuje přístup, který se dá shrnout heslem „nehledíme na ostatní a děláme si, co chceme“. To ale Communions nebrání v tom, aby dělali hudbu, která nemá ambice posouvat zvukové a žánrové hranice, ale naopak křísí ducha zlaté éry osmdesátkového kytarového popu.

Communions o sobě dali poprvé vědět v roce 2014 singlem So Long Sun a čtyřskladbovým EP Cobblestones. Už tehdy ukázali přirozený cit pro psaní skladeb, které sice používají jen dvě kytary, basu, bicí, zpěv a tisíckrát ohrané postupy, ale jednoduše fungují. Špinavý zastřený zvuk ale pořád připomínal, že nitky inspirace vedou k potemnělému post-punku. Pro kontext se asi sluší připomenout, že v té době tento styl po svém úspěšně oprašovali další Dánové Iceage nebo Lower. Na o rok novějším eponymním EP už čtveřice za sebou punkové stopy pomalu začíná mazat, přestože zrovna na největším hitu Summer’s Oath to není moc znát.

Nejpodstatnější změnou je ale to, že konečně naplno dostává prostor teď už neodmyslitelný androgynní hlas zpěváka Martina Rehofa. Právě ten je staví na hranici mezi introvertním post-punkem inspirovaným The Cure či The Smiths a sebevědomým kytarovým popem kapel jako U2 nebo Oasis. Sám Rehof podle svých slov tuto nahrávku vnímá jako okamžik, kdy se Communions stali opravdovou kapelou.

Čtěte také

První velká deska Blue z nastoleného směru nijak neuhýbá. Nejde si nevšimnout, jak sebevědomě na ní Communions zní. Všech jedenáct skladeb po melodické stránce vybrousili do dokonalosti. Ostatně, sami se netají tím, že skládání je v jejich případě velmi kontrolovaný proces. To je znát i na spoustě aranží a nenápadných detailů, kterými desku prošpikovali. A právě na nich se sebevědomí kapely projevilo nejvíc. Perkuse, krátké funky riffy i ukvílená výplňová sóla by bez něj nejspíš vyzněly trapně, anebo přinejmenším nudně. Partě dvacátníků ale některé postupy, které evokují nahrávky Phila Collinse z konce 80. let, překvapivě vychází i v roce 2017. Příkladem může být třeba track Midnight Child. Jak je to možné? Communions díky svému mládí můžou bez předsudků pracovat s nostalgií ke stárnoucím rádiovým hitům z éry končící studené války. Ty evidentně vnímají jinak než dnešní třicátníci, kteří je v mládí slýchávali na každém kroku.

Znamená to ale pochopitelně zároveň i našlapování na ostří retra, které bylo doposud vyhrazeno hlavně ještě o něco starším žánrům. Communions však ze svého vystupování naprosto eliminují veškerou popovou pompéznost. Naopak působí civilně a odtažitě. Prostě si dělají svoji věc. Zaměření směrem dovnitř navíc podtrhují Rehofovy texty plné sebepochybování a osobních vyznání. A svou roli určitě hraje i to, že se Communions pohybují v okruhu mladých provokativních umělců (například kytarista Jacob Van Deurs Formann současně hraje v neurvalé blackmetalové kapele Sejr). V tomto kontextu jejich hudba i kožené kabátky a balóňáky, které s oblibou nosí, působí spíš jako hra s popkulturními odkazy než jako laciné retro. Na debutu Blue to funguje. Otázkou je, jestli se takový přístup do budoucna pro Communions nestane spíš železnou koulí na noze.

Communions - Blue|foto: Fat Possum Records

Hodnocení: 80 %
Communions – Blue (Fat Possum Records, 2017)