Deska týdne: Danny Brown je králem ve hře, kterou hraje jen on sám

Lakonicky pojmenované video Danny Brown laughing nabralo za čtyři roky existence na Youtube víc než půl milionu shlédnutí a dobře ilustruje stav, ve kterém se detroitský rapper v roce 2012 nacházel. Vyšinutý a intoxikovaný smích jako by předznamenával na dvě poloviny rozlomené album Old, které vyšlo o rok později a které živila tenze mezi temnými osobními tracky v první části a festivalovými party bangery v té druhé. O něco později Danny Brown posměšně poznamenal, že celou desku natočil jenom kvůli penězům. Povedlo se, album zarezonovalo a bylo úspěšné i komerčně. Jaký je ale další krok rappera, který stejně jako Eminem pochází z východní, tedy chudší části Detroitu a stejně jako on vždycky toužil vystoupat co nejvýš?

Aktuální album Atrocity Exhibition dává odpovědi, které nezní zrovna optimisticky. Už první singl When It Rain naznačil, že se slibovanou inspirací v knihách J. G. Ballarda to možná nebude tak žhavé a že Brown má spíš v plánu vyrážet ze sebe klokotající texty o drogách. Označit celou nahrávku za dokumentaci drogových eskapád a bad tripů, a naskočit tak na narativ temného alba plného deziluze a vystřízlivění ze slávy by ale bylo hodně zjednodušující. Přestože na Atrocity Exhibiton nenajdeme ani jeden opravdový hit a texty často připomínají spíš sérii sexuálních a drogových flashbacků řízenou náhodným algoritmem, zdá se, že Danny Brown si to všechno užívá a nestará se o to, jak moc se baví posluchač.

Tohle zaměření na vlastní kreativitu je od člověka, jehož byli fanoušci zvyklí vnímat spíš jako třídního šaška rapu, poměrně radikální a osvobozující gesto. Danny Brown jakoby tímhle odmítnutím role zábavného exota poukazoval na podobné procesy, kterými si v minulosti prošel třeba Miles Davis s prvním elektrickým albem In A Silent Way nebo Michal Jackson v post-motownovským debutem Off The Wall. Často se navíc zdá, že Brown na radikální černé desky minulosti odkazuje i zvukově.

Pomalu kráčející otvírák Downward Spiral s psychedelickým jazzem nasáklými kytarami evokuje předehru k některému ze songů Sly & The Family Stone, následující Tell Me What I Don’t Know a navazující Rolling Stone zase stojí na půli cesty mezi mimozemskými synťáky Parliament a fatalistickou flow Gil Scott-Herona. Futurismus a návaznost na aktuální klubové trendy, které by člověk od desky vydané na Warpu trochu čekal, vystupují z nepřehledné změti různých inspirací spíš v druhé části desky, když ale konečně přijdou, člověk si jich všimne v prvních vteřinách stopáže.

Danny Brown – Atrocity Exhibition |foto: Warp Records

Zmíněný singl When It Rain a hlavně jeden z nejsilnějších tracků roku, ničivá Pneumonia produkovaná Evianem Christem, trhají rapový ekosystém ovládaný atlantským soundem na kusy. Tribálním samplem opatřený track Dance In The Water ukazuje producenta Paula Whitea v nejlepší formě, podobně jako navazující From The Ground s hostující Kelelou – umístění poměrně krotké R&B balady hned za divoký samplovací groovy rituál navíc ukazuje, jak široce je deska rozkročená a jak ambiciózní je. O ambicích Dannyho Browna ostatně nemohlo být pochyb minimálně od vydání třetího singlu Really Doe. Hostující Kendrick Lamar, veterán Ab-Soul a především Earl Sweatshirt už před vydáním alba našeptávali, že Danny Brown má nakročeno k rapovému albu roku.

Přečtěte si také recenzi Miloše Hrocha: „Ballardova poetika se tu přece jenom v náznacích ozývá, v textech uspořádaných podle volného toku myšlenek. Někdy ale Brown s psychickým automatismem sklouzává k banálním hříčkám, až se člověk chytá za hlavu.“

Tím Atrocity nakonec není – megalomanská exkurze do mozku inspirovaného urychlovacími drogami, kyberpunkovým étosem a dystopickými vizemi je často zmatená, hlavně prostředek desky je plný neinspirativních vycpávek jako Golddust nebo Today a i samotný vokál by si občas zasloužil vysvobození z krákoravé manýry. Přesto je v každém okamžiku desky zjevné, že nikdo podobný jako Danny Brown na současné scéně není. Sám Brown to ostatně řekl jasně: „Tři roky jsem byl pryč a kdo mě vystřídal na vrcholu? Nikdo!“. Je v tom kus rapového chvástání, Danny ale na vrcholu opravdu je. Sice ve hře, kterou nikdo jiný nechce hrát, i to se ale počítá.

Hodnocení: 80 %Danny Brown – Atrocity Exhibition (Warp 2016)