Deska týdne: David Bowie se na oběžné dráze potkal s jazzem a moc si nerozuměli

Překvapení, to je něco, s čím David Bowie pracuje už od začátku své kariéry. Byla to androgynní postava mimozemšťana Ziggyho Stardusta, co mu zajistilo v 70. letech pozornost a pomohlo definovat glam rock. Překvapil i tím, když před třemi lety prolomil dekádu mlčení prostě tak, že v den svých narozenin vydal bez ohlášení singl a v těsném závěsu za ním celé album The Next Day. To překvapilo i úzký okruh jeho spolupracovníků. Nedávno zas sklidilo údiv prohlášení, že jeho nová nahrávka je inspirovaná hlučnými rappery Death Grips nebo rapovým kazatelem Kendrickem Lamarem. Ze všech nejvíc byl ale překvapený lídr jazzového kvartetu Donny McCaslin, když se na koncert jeho skupiny v odlehlém newyorském baru přišel podívat sám Bowie a několik dní nato obdržel e-mail podepsaný nečekaným hostem, kde stálo: „Chci s vámi natočit desku.“

Zde se dá taky najít snad jediná inspirační nitka vedoucí k rapovému opusu Kendricka Lamara, který si k němu přizval na pomoc moderního jazzmana a zručného instrumentalistu Kamasiho Washingtona. Co ale dostaneme, když Bowie vymění rokenrol za jazz? Přestože k němu měl vždycky blízko, odpověď je jednoduchá, začne to být o něco menší zábava. Ve srovnání s předchozí deskou plnou bezmála popových hitů, která byla Bowieho nejúspěšnější nahrávkou za posledních dvacet let, to platí bezpodmínečně. Místy se zdá, že i přes relativně krátkou stopáž trvá celou věčnost.

David Bowie – Blackstar |foto: Sony Music

Blackstar je experimentálnější a muzikálnější, kytara zní spíš někde v pozadí, písně jsou natahované saxofonovými improvizacemi a poháněné chemií fungující mezi hráči jazzové kapely. Tak album, na které znovu dohlížel Bowieho dlouholetý spolupracovník Tony Visconti, vybočuje z dlouhé diskografie. Měl to snad naznačit i přebal desky, kde se poprvé neobjevil sám Bowie.

Přečtěte si taky recenzi Jana Macháčka: „Blackstar je přes svou pestrost překvapivě koherentní nahrávkou, kterou narušují snad jen trošku otravná saxofonová sóla ve skladbách Tis a Pity She Was a Whore a Dollar Days. Nejdůležitější ale je, že nahrál desku pro sebe. Odmítl se podbízet poptávce fanoušků – jako řada jiných glorifikovaných veteránů. Bowie ale přece vždy stál tak trošku bokem.“

Zatímco na The Next Day rekapitulovala jedna z největších hudebních ikon současnosti svou tvorbu a nahrávka byla dárkem fanouškům, Blackstar je důkazem, že ani s blížící se sedmdesátkou Bowieho neopouští vrtochy zkoušet něco nového. Dárek tak tentokrát v den svých narozenin, tedy 8. ledna, dává především sobě. Je zde za temného podivína, jakým vždycky byl, a to je sympatické. S deskou nerozbije žebříčky hitparád, nesvede planety ke vzájemné kolizi ani nepřipraví půdu pro klíčení nového rockového subžánru.O Davidu Bowiem ale album Blackstar prozrazuje jednu důležitou věc – když se ve čtrnácti letech rozhodoval, jestli bude hrát rokenrol, nebo půjde se saxofonem ve stopách Johna Coltranea, vybral si správně.

Hodnocení: 70 %David Bowie – Blackstar (RCA/Columbia, 2016), 42 min.