Deska týdne: Debut Cold Cold Nights ukazuje pozitivní tvář nostalgie

20. duben 2017
Cold Cold Nights - (The) Last Summer

Písničkář Jéčko už nevystupuje jako sólo hudebník a stal se plnohodnotným členem kapely Cold Cold Nights. Jejich debutová deska (The) Last Summer dokazuje, jaký pozitivní dopad měla fúze na oba zúčastněné projekty.

Jakuba Jiráska dnes můžeme považovat za jednoho z prvních známých hudebníků pražské kytarové scény, jejíž jádro tvoří spolu s Role a ±0. Když v osmnácti letech jako Jéčko vydal první EP Cold Cold Nights, strhl na sebe okamžitě pozornost českých hudebních médií, která v něm našla postavu, jaká u nás dlouho chyběla.

Mladý kluk s kytarou, chrlící popěvky jak z reklamy na mobilního operátora, vystupoval pouze v doprovodu svého iPodu, a přesto (i proto) měly jeho koncerty speciální atmosféru. Nicméně postupem času se Jéčkova produkce začala trochu ohrávat, experiment s česky zpívanou písničkou o jablečném sadu byl přijat spíše rozpačitě a na Jakubovi začalo být znát, že ho to na pódiu samotného už tolik nebaví. V té době se obklopil triem muzikantů, z jejichž definitivního spojení vzešla kapela Cold Cold Nights.


Debut (The) Last Summer je na obvyklé české pořádky poměrně odvážným úkazem. V době, kdy je módní kytarový sound obalit phaserem a být „psychedelic“, přidat na fuzzu a znít garážově nebo si k úspěchu pomáhat berličkou z jednoduchého kopák-snare disco rytmu, přišli Cold Cold Nights s deskou, která jde proti proudu současných trendů a preferuje jednoduchý zvuk bez modulací a softwaru. Mnozí jejich spojení devadesátkového lo-fi písničkářství, podobného The Microphones nebo Brigt Eyes, s klasickými nástroji jako trubka, akordeon nebo trombon označují škatulkou post-rock, Cold Cold Nights však jasněji vystihuje přídomek emo v obecném smyslu.

Po vzoru post-rocku odmítají použití refrénů, jinak se však uchylují k jednoduchým, dojímavým melodiím a příběhům o dospívání, vztazích na dálku a dlouhých chvílích s přáteli, které by klidně mohly posloužit jako důstojný soundtrack k módním televizním seriálům o dospívání mileniálů jako Girls nebo Broad City, které po mračnech zavalují dnešní mládež.

Důležitou devízou desky je její ryzí pravost a uvěřitelnost. Neustálé nucení vzpomínat a zbožšťování nostalgie v hudbě a popkultuře obecně už trochu unavuje, (The) Last Summer ale zní jako album, které existuje ve svém vlastním časoprostoru. I kdyby světové trendy vypadaly jinak, deska bude znít přesně takhle. Jedním příkladem za všechny je singl Never, který ze dvou akordů graduje v typický doják z amerického indie filmu, kterému uvěříte každý tón. I když se postupy na albu celkem opakují, z počátečního pocitu nedůvěry a nutkání poukazovat na hudební klišé se ale vyvine empatické souznění a uvolněný průchod emocí.

Cold Cold Nights

Přečtěte si i recenzi Karla Veselého: „Žádné přešlapování na místě, pokusy a omyly, ale jasně zformovaná estetika, která sice jemně pomrkává na své zámořské vzory, zároveň ale působí zcela suverénně. Debut (The) Last Summer je deska, která zní po všech směrech světově, aniž by se ale potřebovala ohánět laciným světáctvím.“

Debut Cold Cold Nights rozproudil krev v žilách současné pražské indie líhně. Jakub Jirásek chytá druhý dech a potvrzuje pozici důležité postavy scény. Do zahraničí vyváží mixtapy s českými objevy a nebojí se kriticky vyjádřit o poměrech panujících v českých hudebních vodách, teď si ještě navíc našel stejně smýšlející spoluhráče, kteří věci nasměrovali správným směrem. Tedy tam, kde se hlavně vzpomíná a emoce štípou jako kouř táborového ohně.

Cold Cold Nights – (The) Last Summer (Black Pear)
Hodnocení: 79 %

Další články autora