Deska týdne: Děti mezi reprákama uvízly v přehnaném patosu

Zezula újezdovou lo-fi akustiku na Haiku nahradil pianem, které je ve většině tracků doprovázeno údery zastřené kytary a velmi výjimečně se na desce objeví bicí. Komorní atmosféra a intimita odhaluje všechny slabosti i přednosti, které Dětí mezi reprákama mají. Především pak ale dokazují fakt, že Zezula je mnohem více než písničkář spíše textař.

Čtěte také

Minimalistické kompozice Haiku totiž působí spíš jako doprovod k jeho lyrickým představám a výjevům vzpomínek na večery na panelákovém sídlišti, staré přátele a ženy, které svými příchody a odchody už zlomily nejedno mužské srdce. V případě Haiku je ale hudební garde spíše utahané, postrádající jakoukoliv snahu o progres a barevnost. Klavírní akordy jsou vystavěny na těch nejzákladnějších písničkářských postupech a primárních vzorcích, které většinu desky vlastně evokují pocit, že jsou na Haiku jen proto, aby dokreslily atmosféru a docílily kýženého emočního působení Zezulových textů. V extrémním případě by se dalo tvrdit, že jsou hlavně soundtrackem k místy mluvenému slovu hlavního protagonisty.

Taková kombinace působí v některých pasážích alba příliš násilně a cíleně, jako by mě Děti mezi reprákama emočně vydíraly a nepřestaly, dokud nebudu v depresi nebo se nerozpláču. Jelikož nejsem jeden z těch, kteří za zvuku líbivých tónů klavírních klapek a dojatě rozklepaného hlasu uroní slzu, neuvádí mě dojímavé aranže Haiku do nostalgického smutku, ale spíše do půlhodinového stavu rozpaků a zpytování svědomí nad tím, jestli nemám místo srdce kámen.

Děti mezi reprákama – Haiku|foto: Červený kůň

Haiku rozhodně není promarněná příležitost, ale kdyby byly hudební kompozice na desce o něco méně prvoplánové a ubíraly se směrem post-hudby nebo předešlého Újezdu, šlo by brát poselství Zezulových textů mnohem vážněji. V těch se mu podařilo vykreslit zašedlý svět minulých vztahů a bolestí způsobem, který musí být srozumitelný každému z nás.

Haiku mě donutilo uvažovat o tom, kde že je vlastně ta tenká hranice mezi hip alternativním písničkářstvím a obyčejným rádiovým popem. Kdyby Zezulu za mikrofonem nahradil jakýkoliv zpěvák současného českého mainstreamu, mohly by Děti mezi reprákama aspirovat na úspěch v tuzemských komerčních rádiích. Takhle děti skutečně uvízly mezi reproduktory. Z jednoho zní vyzrálé texty a intimní fantazie, z toho druhého zase jednoduchý, neambiciózní pop. Haiku Děti mezi reprákama prezentuje jako teenagery, kteří o tom, kam bude směřovat jejich budoucnost, ještě stále nemají jasno.

Hodnocení: 55 %
Děti mezi reprákama – Haiku (Červený kůň, 2016)