Deska týdne: Druhé album noiserockových Or vám položí hlavu mezi cihly

„Já jsem rozbil kytaru na koncertě. Mně to přijde jako normální součást punkovýho koncertu, pak jsem zjistil, že nemám na co hrát,“ říká drobný blonďák ve flanelce před bílou dodávkou v ironickém videu Nebuď toho součástí, namířeném proti kampani OSA, a vedle něj stojí další dvě postavy. Jsou to členové noiserockové kapely Or a z těch několika vět myšlených s nadsázkou je jisté jedno – pro Or je v hudbě a při koncertech nutné totální nasazení a intenzita „až na krev“. Nejlépe to řeknou sami ve skladbě Dolce Vita na své výjimečné druhé desce Jaro: „Rozorat ty orgány.“ Podobný zážitek si odnesl každý, kdo je někdy slyšel naživo. A novinka skvěle zachycuje onu živelnou smršť.

Za deset let na scéně, několik EP a splitů a jedno velké LP dospěli Or v jednu z nejdynamičtějších, nejsehranějších a nejhlučnějších kapel u nás. Kytarista Adam Šťasta a baskytarista Václav Orcígr prý ze začátku chtěli hrát tak nahlas, aby přehlušili bicí bubeníka Františka Šece. Or jsou kapelou, která má být slyšet. Na novém albu o osmi skladbách se nepatrně ztišili, přidali na melodických, a až bluesových kytarových pasážích a zpěv je víc slyšet, jejich typicky „nemocný zvuk“ ale zůstává.

Or – Jaro|foto: Silver Rocket

Stopa jejich typického zvuku vede k Silver Rocket, kteří Or v podstatě vychovali – ať už jde o kapely, které pod značkou vycházely, nebo ty, které sem vozili jako promotéři. Filosofii lidí z labelu s reputací sekty nejvíc ovlivnil a definoval nekompromisní přístup producenta Stevea Albiniho, jeho kapely a pravidla z osmdesátých let: „Operuj co nejdál od hudební scény. Neber si nic od nikoho.“ A Albiniho skupina Shellac se svým kovovým zvukem přesných riffů je první, co vás při setkání s Or napadne.

Přečtěte si i recenzi Judity Císařové: „Byla by hloupost tvrdit, že na druhé studiové nahrávce kapela dospěla. Spíš se upevnili v tom, v čem jsou opravdu dobří, a nezabředli v rutině těžkých riffů. Or na Jaro potvrzují svůj status nejlepší (staro)mladé tvrdé kapely v Čechách.“

Ladění i zkreslení Orcígrovy baskytary ukazuje ke zvuku one man projektu Calvera a „nakřáplý, ale jemný“ ke kytaře kapely Fetch, která má v katalogu Silver Rocket čestné místo. Odsud se zas nit táhne až ke kapelám washingtonských Dischord Records. Ve Šťastových textech je jasná inspirace domácími Gnu – pokrevní linie se nezapře. Texty prý vznikají bolestivě, někdy působí kolážovité nápady moc nahodile a je těžké hledat zamýšlený význam. I když topolovské vrstvení temných obrazů bez sloves místy skřípe, nápovědu bezpečně najdeme vepsanou do hlukových stěn. Mimořádně silní se Or předvádí v pomalých skladbách jako Prach, kde se vyjevuje skvělá schopnost trojice dávkovat napětí a zvolna budovat atmosféru.

Or dokážou oslovit lidi napříč žánry a komunitami – až doomové pasáže chytnou metalisty, ušní bubínky počechrají noisařům i hardcoristům, Or se neztratí na festivalu takzvané alternativní hudby a skrývají v sobě stejnou sílu jako kapely ze staré gardy Silver Rocket. Všechno tohle se otisklo na albu Jaro, které vám odpálí hlavu, emocionálně přežvýká, možná zláme několik kostí a vyplivne s pocitem, který Or vystihli v jedné ze skladeb: „Nemůžeš si vzpomenout, jenom kašleš černý asi štěstí.“

Hodnocení: 85 %
Or – Jaro (Silver Rocket, 2017)