Deska týdne: Fatima Al Qadiri vyhlásila sonickou válku autoritám

8. březen 2016

Na čtyři roky starém EP Desert Strike, inspirovaném stejnojmennou videohrou, se kuvajtská producentka a novomediální umělkyně Fatima Al Qadiri vracela do dětství. Její zemi okupovala irácká armáda a ona musela s rodinou později utéct. Stejnou bezmoc cítí členka superskupiny Future Brown taktéž v době, kdy válka podle jejích slov otřásá křehkým konceptem demokracie a nepokoje se přenesly do ulic zemí prvního světa. Nejnovější nahrávce Brute jako by udával rytmus dupot těžkooděnců.

Italský futurista Luigi Russolo ve svém manifestu Umění hluku prohlásil: „V moderním válečnictví, mechanickém a kovovém, je důležitost zraku skoro nulová. Význam hluku je však nedozírný… Z hluků můžou být rozeznávány různé velikosti granátů a šrapnely. Hluk nám umožňuje rozeznat pochodující jednotku v nejhlubší temnotě, a dokonce i prozradit počet mužů v ní.“ V roce 1913 musel znít jako blázen, o sto let později jeho vizionářská slova o sonických válkách tak šíleně nezní. Izraelská armáda spouštěla v Pásmu Gazy zvukové bomby, v Británii mají v metru nainstalované vysokofrekvenční alarmy proti chuligánům a demonstranty rozhání zvukové kanony.

Tato sonická děla LRAD byla použita poprvé v roce 2009 na rozhánění demonstrantů při summitu G20 v Pittsburgu. Hluk sahající až nad hranici 150 decibelů působí extrémní bolest všem v okruhu pěti mil a může vést k trvalé ztrátě sluchu. Je to jako mít hlavu na kapotě auta, když bzučí alarm, jak popsal zbraň server Motherboard. O pár let později ji policejní sbory namířily směrem k davům protestujícím proti policejní brutalitě ve Fergusonu nebo Baltimoru. Události nevěřícně sledovala Fatima Al Qadiri na Twitteru a byla stejně zoufalá, jako když v dětství unikala před realitou války k videohrám. Proto se rozhodla svůj sonický arzenál – složený z instrumentálního grimeu, dekonstrukcí klubové hudby a orientálních vlivů, nyní obohacený o zvuky LRAD děl a samply vrtulníků nebo policejních sirén – obrátit proti těm mocným.

Oproti jejímu předchozímu albu Asiatisch, kdy zhudebnila přítomnost asijské kultury uprostřed té západní, je Brute mnohem znepokojivější. Místo vysamplovaných zpěvů jsou tu slyšet akorát občasné ústřižky projevů zástupců policie nebo skandování v ulicích. Protesty proti policejní brutalitě už v populární kultuře komentovalo se svou tvorbou nespočet hudebníků, nikdo z nich si ale nevystačil beze slov jako Fatima Al Qadiri. „Stejně jste němí. Všechny marginalizované komunity na světě jsou němé, tato bezmoc se nejlépe vyjádří sonicky, beze slov,“ vysvětlovala v jednom z rozhovorů. Takový přístup sdílí další a další producenti spojující angažovanost s tím nejaktuálnějším z elektronické hudby. Můžeme jmenovat i domácího Dizzcocka s loňským albem Elegy of Unsung Heroes.

03584094.jpeg

Fatimě Al Qaidiri se podařilo nahrát esej beze slov, kde má každý zvuk svou nenahraditelnou pozici – jako písmena a věty, z nichž se skládají myšlenky. Například grime tu plní svou roli hlasu sociálně vyloučených z londýnských předměstí. Abychom eseji plně porozuměli, je nutné znát souvislosti, je nutné nebýt líným posluchačem. Taková pasivita totiž nevede ke společenské změně, o které Al Qadiri sní.

Hodnocení: 80 %
Fatima Al Qadiri – Brute (Hyperdub, 2016), 36 min.

autor: Miloš Hroch
Spustit audio