Deska týdne: Fiordmoss se na dlouho očekávané debutové desce nechali svázat svými ambicemi

Fiordmoss se na scéně objevili ke konci minulé dekády. Od té doby vydali dvě EPčka a několik tracků a klipů. Po kritiky ceněném EP Ink Bitten (2012) začali, tentokrát už jako v Berlíně usazená čtveřice, připravovat první dlouhohrající album. Podle vyjádření v pár rozhovorech nestál za rozhodnutím přestěhovat se do německého hlavního města kalkul nebo snaha o to, prorazit na zahraniční scéně. Primární motivací byla touha po změně prostředí a na Berlín padla volba jako na jednu z těch optimálnějších variant. I když nekonečné omílání otřepané fráze o Berlíně jako Mekce nezávislých muzikantů zavání publicistickou leností, nelze popírat, že se toto rozhodnutí na zvuku Kingdom Come projevilo.

Fiordmoss sice na čerstvé desce zůstávají věrní mixu takřka akustického písničkářství a chladné elektroniky, zvukový posun od prvního EP Gliese i následného Ink Bitten je značný. Spojení kytary a elektroniky je promyšlenější a přirozenější – na albu není moc momentů, u kterých by si posluchač pomyslel, že poslouchá písničku, která byla složená na kytaru a následně byla na sílu překlopená do elektronického zvuku. Dva singly (Motherland, Madstone), které předcházely vydání alba, naznačovaly, že současná podoba kapely je temnější a radikálnější než ta, ve které v roce 2012 opouštěli Brno. Je ale pravda, že i na Kingdom Come uslyšíme tracky, které se z postindustriálního downtempového zvuku vymaňují, a to třeba křehkou písňovou aranží a zasněně folkovou produkcí (Thief). Na celkové dotaženosti alba má zásluhu Jon-Erik Boska, bez jehož producentského vhledu by Fiordmoss dnes zajisté zněli jinak. Otiskem Berlína v osudech kapely je pak třeba i fakt, že jeden z tracků alba se dočkal skvělého remixu od právě v Berlíně sídlící producentky Ziúr.

Jeden z největších problémů Kingdom Come tkví právě v touze po co nekoherentnějším zvuku a velké výpovědi. Už samotná touha nahrát desku, kterou by mělo držet pohromadě jedno téma (Kingdom Come má podle kapely prozkoumávat „násilnou povahu lidských vztahů“), bývá často problematická. Zdůrazňování textových přesahů nahrávky může působit jako PR klišé hraničící s kýčem. Pro Fiordmoss typický a důležitý kryptický vizuál tento dojem zesiluje – není nutně třeba pochybovat o ryzích úmyslech kapely, jejich prezentace ale nabízí různé možnosti čtení, přičemž ne všechny jsou stejně lichotivé.

Deska týdne: Odvaha k imagi! Fiordmoss mají rádi mokvavou tmu před životem a po něm

• Upravit
• Smazat

Má recenzentská poznámka k albu Kingdom Come bude krátká. Jednak proto, že radikálnost Fiordmoss se přenáší i na recenzenta, který odhazuje zbytečná slova, a potom proto, že bodů komentáře stačí jen pár.

Kingdom Come zároveň zvukově navazuje (v několika momentech dokonce silně odkazuje) na kapely, které si svým zvukem podmanily nejdříve blogosféru a pak i pódia světových festivalů na začátku půlky minulé dekády. Vokální projev Hermannové, jeho zdvojování a jiné produkční manýry místy připomínají třeba desku Shaking the Habitual švédských The Knife, sonických paralel s jinými projekty bychom našli mnohem více. Kapele jde ale ke cti, že se jí i přes dlouhý proces vzniku nahrávky podařilo alespoň částečně neuvíznout v trendu, který, stejně jako všechny jiné módní vlny, jednou musel doznít. Kingdom Come v mnoha momentech zní současně (např. ozvuky Arcy v perkusivních tónech intra Madstone), v těch nejsilnějších momentech pak dokonce nadčasově (jako třeba Motherland a echem zastřené melodické syntezátory, rytmické brnkání připomínající mandolínu tamtéž). Pokud se o jejich minulých dvou EP dá říct, že při zpětném poslechu trochu fungují jako dokument doby, lze jen doufat, že tento osud Kingdom Come nečeká. Už dnes ale tak trochu zní jako otisk doby nedávno minulé, což je vzhledem k dostatku jinak silného materiálu škoda.

Fiordmoss – Kingdom Come (Fathermother Collective)
Hodnocení: 75 %