Deska týdne: Impozantní lo-fi techno Heleny Hauff se vlamuje do velkých klubů

Jeden drum machine a jeden synťák. Ty byly hlavním výchozím bodem pro Hauff, když nahrávala své analogové jamy na druhou desku Qualm, která nepřekvapivě vyšla na Ninja Tune. (Zde vydala i své první EP před pěti lety, poté co ji „objevil“ Darren Cunningham aka Actress.) Hauff se už od počátku daří vytvářet náladové, rozlehlé kusy i potemnělé, úderné bangery, při kterých mrzne mozek a vše je podřízeno tanci. Na Qualm jich je hned několik, ať už se jedná o počáteční Barrow Boot Boys, nebo silně osmdesátkové No Qualm. Ta by klidně mohla zaznít v Blade Runnerovi, v momentech, kdy se na scéně objeví replikantka Pris Stratton.  

Pokud se Hauff něco daří, tak fascinujícím způsobem přetavovat do reality své hudební vize. Minimalistická práce s analogovými přístroji a pečlivé budování atmosféry totiž v žádném případě nepůsobí strojeně, a naopak dýchají až překvapující svěžestí.|foto: Ninja Tunes

V Barrow Boot Boys se ovšem hned po výkopu nádherně odhaluje jeden ze signifikantních rysů Hauffina zvuku. Špinavé, zasmušilé a praskavé lo-fi beaty, které každého strážce high fidelity budou v klubu dráždit. (Jednou jí prý v klubu jeden tanečník spílal, že její „basy zní jak z kýble“.) U umělkyně, jejíž hudební vkus formovaly kapely jako Nirvana nebo The Stooges, je však právě příklon jak ke striktní práci s analogovými přístroji, které upřednostňuje před počítačem, tak oslavě nedokonalého (ale pořád pekelně hlasitého) zvuku naprosto logický. Z „kyborgské“ hudby tak právě ona špinavost a nakřápnutost vytváří o mnoho lidštější zážitek. Nedokonalost jako východisko nás vrací do reálného světa bez vyleštěných bohatých clubberů, kteří působí až příliš dokonale na to, aby byli opravdoví.    

Helena Hauff v počátcích své kariéry toužila především po tom, začít hrát ve svém oblíbeném lokálním hamburském klubu The Golden Pudel. Že by se mohla dostat do širšího povědomí či do světových klubů, ji ani nenapadlo. Klub se však velmi záhy stal jejím domovem, učaroval jí totiž jeho nekonformní duch, k němuž patřila i spjatost s antikapitalismem, pomoc uprchlíkům nebo boj proti gentrifikaci.

Na Qualm předkládá eklektický mix techna, EBM, ale i například cold waveu s patřičně gotickou atmosférou. Jedním z vrcholů alba je rozhodně Hyper-Intelligent Genetically Enriched Cyborg. Vysokofrekvenční zvuky dávají až konfrontační charakter očekávaného boje, ovšem stěžejním bodem je její práce s Roland 303 bass. Hauff se nebojí být ve své hudbě drsná a nekompromisní, stejně tak nemá strach libovolně půjčovat si například z industriálu.

O Heleně Hauff začalo být slyšet v momentě, kdy se do světa temného techna začaly vlamovat a být úspěšné další DJky, jako Nina Kraviz nebo Lena Willikens. „Každá výrazná hudebnice napomáhá ke změně stávajících pořádků,“ tvrdí Hauff, za kterou už přišlo množství začínajících DJek, které právě díky tomu, že ji viděly hrát (nejen) v The Golden Pudel, získaly sebevědomí k vlastní tvorbě. Hraní na undergroundových techno akcích tak přestává být pouze mužským teritoriem.

Pokud se Hauff něco daří, tak fascinujícím způsobem přetavovat do reality své hudební vize. Minimalistická práce s analogovými přístroji a pečlivé budování atmosféry totiž v žádném případě nepůsobí strojeně, a naopak dýchají až překvapující svěžestí. Nejen živě na parketu se tak Heleně Hauff daří vytvářet „intenzivní zážitky“.

Helena Hauff – Qualm (Ninja Tune, 2018)
Hodnocení: 80 %