Deska týdne: Jon Hopkins dělá na Singularity tracky pro kavárenské playlisty na Spotify

„Když v dnešní době děláte hudbu jenom proto, že zní dobře, je to málo.“ Takhle radikálně reagovala americká elektronická producentka a jedna z největších inovátorek současného klubové soundu Jlin na zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem – a strhla se docela intenzivní diskuze. Není náhodou hlavním smyslem elektronické hudby rychlý únik od každodenního stereotypu? Britský spisovatel Nick Hornby vypráví ve své (jinak hodně plytké) knize 31 songů příběh o svém kamarádovi, který prý poslouchá house, protože je naprosto jasné, k čemu tahle hudba je. „Má se u toho tančit. Na nic jiného si to nehraje.“

Ta nejlepší elektronická hudba ale samozřejmě nese obsah, a i když mluví jiným jazykem než pop, její možnosti jsou prakticky neomezené – Boards of Canada kreativně tematizují minulost, paměť a nostalgii, Burial naprosto plasticky popisuje zeitgeist jižního Londýna plného melancholie a gentrifikace, Elysia Crampton vypráví o kolonialismu, producenti z kolektivu Teklife zachycují přátelství a život na ulici. Příkladů jsou tisíce – elektronická hudba je jako kódovací jazyk, kterým je možné popisovat cokoliv. Člověk jenom musí najít klíč.

A pak je tu Jon Hopkins, kterému se s aktuální deskou Singularity povedlo něco neslýchaného – v jeho hudbě nerezonuje vůbec nic. Řemeslně slušně zvládnutý mix jemně gradujícího techna, ambientu a moderní klasiky je zvukově i dynamicky vyvážený a sám autor si ho velmi považuje – sám ostatně řekl, že něco podobného chtěl složit už patnáct let a teď konečně přišel na způsob, jak to udělat. Svou roli v tom určitě hraje i jeho nová zkušenost s halucinogenními houbami, o které mluví jako o své hlavní inspiraci. Jak vám ale potvrdí každý, kdo někdy experimentoval s psychedeliky, tuhle zkušenost je velmi těžké předat. A Hopkins není z těch, kterým by se to povedlo.

Už název tracku Neon Pattern Drum naznačuje, o co na aktuálním album opravdu jde. Je plné šablon a vzorů, naplňování dávno existujících formálních nádob a producentského exhibicionismu, který ve výsledku vypadá spíš jako plnění domácího úkolu ve zvukovém purismu a nablýskané nudě. Hopkins prakticky jenom opakuje jednu formuli. Svoje tracky graduje od jemného digitální ševelení a lupání přes občasné miniaturní klavírní motivy až k rovnému beatu, který postupně roste a noří se do dalších zvukových houštin. To zásadní pro každou gradaci, tedy neustálé napětí a zvědavost, kam se track vyvine dál, tu ale naprosto chybí. Skladby jsou totiž natolik strojené a nepřekvapivé, že pozornost často upadá už v půlce. Obzvláště když dvě z nich mají přes deset minut.

Jon Hopkins: Hudba mi dává imunitu

• Upravit
• Smazat

Britský hudebník Jon Hopkins patří už více než deset let k nejvýraznějším postavám experimentální elektroniky. Kromě toho se věnuje i skládání filmové hudby a produkování pro některá známá jména pop music. Letos se opět přihlásil o slovo se skvělou deskou Immunity a novou dechberoucí live show, kterou představí i u nás coby hlavní hvězda festivalu Spectaculare. Před jeho pražským vystoupením si s ním povídal po telefonu Honza Bárta o jeho nové desce, o spolupráci s Brianem Enem a Coldplay, ale i tom, před čím by chtěl sám být doopravdy imunní.

Vlastně mě u téhle hudby napadla jenom jedna věc, ke které by se hodila, totiž jako podkres k synchronním přistáváním kosmických raket Elona Muska. Hopkins totiž nabízí úplně stejně efektní futuristickou podívanou a maskuje tak, kolik problematických momentů se skrývá za její fasádou. V současnosti se hodně mluví o tom, jak kurátorované playlisty streamovacích služeb ovlivňují samotné producenty a producentky hudby – Spotify či Apple Music může zařazením nebo naopak ignorováním hudebníků nastartovat nebo zmrazit jejích kariéru a logicky se tak nabízí otázka, za jak dlouho začnou producenti svoji hudbu produkovat tak, aby se Spotify hodili do nálady. Teď to vypadá, že ta doba už je tady – nové Hopkinsovo album by se dobře vyjímalo třeba ve (skutečně existujících) playlistech jako Your Favourite Coffee House, Detox nebo Hangover Friendly.

Jon Hopkins – Singularity (Domino, 2018)
Hodnocení: 40 %