DESKA TÝDNE: Katarína Máliková přešla od vzpomínkové world music do elektropopové přítomnosti

Katarína Máliková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Katarína Máliková

V roce 2016 Katarína Máliková zvítězila ve třech kategoriích prestižních cen Radio_Head Awards slovenského Rádia_FM a zdálo se, že silná slovenská folklorní scéna našla novou hvězdu. Jenže mladá autorka neplánovala v hnízdě world music spočinout. Prvním albem přiznala kořeny a poté se odrazila od vlastních vzpomínek do žánrově i tematicky komplikovanější současnosti. O to větší div je, že album Postalgia dokáže tuto rozpolcenost podat uceleně, soustředěně a hlavně uvěřitelně.

Zdá se to být až neuctivé, opovrhnout nadšením posluchačské obce, která přivítala mladou zpěvačku a skladatelku po vydání debutu Pustvopol s otevřenou náručí. Na druhou stranu se už na mnoha místech tři roky staré kolekce (např. ve skladbách Jedna sestra nebo Nevesta hôľ) nenápadné koketování se syntetickými prvky prolínalo s převládajícími prvky akustickými. Jak ale autorka v rozhovoru pro slovenský portál Popular přiznala, „první deska byla o znovuobjevení mých vlastních kořenů, zatímco letošní následovník je naopak zprávou o ztracení sebe sama, o vykořenění. Nejprve jsem sama sebe našla, abych se následně cíleně ztratila“.

Ono ztracení se po prvním poslechu Postalgie zdá být následkem těžkých ran, které Katarína Máliková během posledních tří let prožila. Reakcí nebyl úprk před sebou samou v konejšivých vzpomínkách na minulost, kde ostatně zpěvačku s novou deskou očekávala hudební veřejnost. Naopak, charismatická zpěvačka vystavila své současné myšlenky a pochybnosti v nových písničkách. Výsledek? Pryč jsou nejen folklorní prvky v aranžích, ale modrotiskový sentiment debutu střídá melancholie, která mezi řádky propouští do skladeb neředěný mráz rezignace, avšak na druhou stranu i četné záblesky naděje.

Debut Pustvopol byl košatý strom, větvící se často do nadprůměrně objemné písňové koruny. Letošní albový následovník už tak hédonický není. Spíše skandinávsky úsporné vedení skladeb dává více prostoru autorčině vokálu, který je ještě suverénnější než na tři roky starém předchůdci. Vždyť také probíráme realitu současnosti a nelistujeme ve sbírce zažloutlých pohlednic. Přesto jistá „horehronská“ zasněnost i do novinky proniká. Ať už proplétáním vokálů v úvodní písni Ústa, nebo textově v žalujícím Vodníkovi. Chladná a často konejšivá elektronika jde těmto tendencím na ruku.

Katarína Máliková

Hudební progres Kataríny Málikové svádí ke srovnání s podobným, i když pozvolnějším přerodem Katarzie. Obě autorky si musely podmanit technologický jazyk dneška, aby mohly pravdivěji popisovat současnost. Na rozdíl od společensky vyhraněné kolegyně ze Slnko Records Máliková předkládá poetičtější obrazy, které se nevztahují k momentálním „kauzám“ společnosti. To ale neznamená, že by její hudba promlouvala k posluchači méně intenzivně nebo uvěřitelně. Zatímco v Česku si podobné autorky na elektropopovém poli často vypomáhají anglickými texty (např. Maella nebo Anakver), slovenské kolegyně dokážou své aktuální pocity vylíčit v rodném jazyce. Je jasné, že tím na sebe strhávají větší pozornost, kterou obě dokázaly na svých nových albech beze zbytku využít. Ne nadarmo se tak o Postalgii začíná hovořit jako o slovenské události roku.

Je album Postalgia vrcholem podzimní vydavatelské řady labelu Slnko Records? Je opravdu tak převratně jiné než tři roky starý debut? A platí u nové desky Kataríny Málikové, že méně je někdy více? Poslechněte si celou recenzi aktuální Desky týdne!

Katarína Máliková – Postalgia (Slnko Records, 2019)

Spustit audio

Odebírat podcast

Související