Deska týdne: Konec překvapení? Recyklovaný konceptualismus vhání Björk do slepé uličky

Když se před dvěma lety objevila zpráva o tom, že si Björk přizvala do studia talentovaného venezuelského producenta Arcu, aby spolu natočili její osmé album, fanoušci se mohli rozplynout blahem. Přestože oba umělce od sebe dělí dvě generace, sdílí podobnou uměleckou perspektivu, a právě proto jejich kolaborace slibovala mimořádnou silnou chemii. Jenže k všeobecnému zklamání se Arca o desku Vulnicura spíše jen otřel v letu. Téma zpěvaččina rozchodu zatížilo album tak silně, že Arcovi nezbyl takřka žádný prostor pro kreativitu.

To ale naštěstí nebyl konec jedné potenciálně silné kolaborace. Arca se vrátil s Björk do studia a při produkování novinky Utopia už byl jejím rovnocenným partnerem. „Chtěli jsme opustit naše ega, patriarchát, hierarchii, prostě vše. Dostat se do stavu úplného opuštění, kde nikdo není oběť. Nemusel se přizpůsobovat mým písním jako na Vulnicura a já zase mohla pracovat s mužským producentem, aniž bych byla paranoidní, že zastávám pouze roli zpěvačky. Kryli jsme záda jeden druhému,“ uvedla Björk v rozhovoru, který vedla sama se sebou pro W Magazine.

Utopia byla, v duchu tradice Björk, avizována jako konceptuální album, tentokrát zaměřené na hledání cesty, jak žít v naprosté harmonii s přírodou a technologiemi. Že vám to zní povědomě? Ekologická témata a utopistické vize patří k tvorbě Björk od nepaměti a před šesti lety jim zasvětila celou desku Biophilia. Kromě takřka identických témat spojuje obě desky i podobně vizionářské PR: zatímco Biophilia byla de facto multimediální výukovou aplikací propojující vědu a umění, Utopia reaguje na globální trendy prodejem ve speciální kryptoměně zvané audiocoin.

Novinka nepůsobí přehnaně optimistickým dojmem, ačkoli není tak sebedrásavou nahrávkou jako Vulnicura. Björk nevědomky vtiskla albu chlad a elegičnost, jež se valí ze všech stran. Že nepůjde o vyloženě křepčivou nahrávku, napověděla už dvojice singlů The Gate nebo Blissing Me. Björk prožívá emocionální restart, po kterém se v textech vrací proti proudu času skrze dětství až do momentu početí. Revizi vlastní umělecké identity Björk promítla i do samotného zvuku. Po albu Vulnicura se vrací k folklornějšímu pojetí hudby a přírodním motivům. Znovu tak na úkor temné synťákové zvukomalby dostávají větší prostor všemožné flétničky, harfy či ptačí zpěvy. Novinka je také mnohem pompéznější a opulentnější než její porozchodový předchůdce, což je zapříčiněno zejména čerstvou zamilovaností islandské hvězdy. 

Björk na své deváté desce opět otevřeně přiznává, že nahrála album víc pro sebe než pro posluchače, čemuž nasvědčuje i absurdní, více než sedmdesátiminutová stopáž. I kvůli tomu ale se střídavými úspěchy balancuje na tenké hraně mezi sebeparodickým kýčem a hlubinnou autoanalýzou, která je místy stejně tak krásná jako otravná. Největším problémem desky je ale chatrný konceptualismus. Kvůli němu nabývá posluchač pocit, že proklamovaný ekologicko-politický kontext alba je spíš přívěškem, který lze libovolně odepnout, než významovým pilířem, na kterém Utopia stojí a padá.

Hodnocení: 65 %
Björk – Utopia (One Little Indian, 2017)