Deska týdne: Kytaristka Julie Byrne nachází domov na dlouhých cestách
Americká písničkářka Julie Byrne se přestěhovala do ruchu New Yorku a začala po menší tvůrčí krizi pracovat na svém druhém velkém albu. Po třech letech přichází s intimní cestovatelskou nahrávkou Not Even Happiness, v níž se zrcadlí krásy melancholické krajiny ubíhající za okny dodávky.
Šestadvacetiletá rodačka z Buffala ve státě New York začínala s kytarou na konci střední školy. Styl jejího hraní, precizního a hbitého fingerpickingu, má kořeny u jejího otce. Ten si občas o víkendech přivydělával hraním na svatbách a právě jeho v dětství nejčastěji slýchávala, dokud se nemusel kytary vzdát kvůli roztroušené skleróze. Podle otcova vzoru vybudovala svoji budoucí osobitou techniku a právě na jeho kytaru nahrála své letošní album Not Even Happiness. V rozhovoru pro server Pitchfork uvedla, že to v ní vyvolává hrdost z pokračování v otcově odkazu.
Na rozdíl od jejího dlouhohrajícího debutu z roku 2014 Rooms With Walls And Windows se na novince Byrne mnohem více obklopuje tichem a jakousi nedořečenou prázdnotou. Krásný, plný zvuk dotvářejí ztišené pasáže, často podpořené rozmlženým synťákem jako ve skladbě I Live Now As A Singer. Devět písní tvořících album je postaveno na neotřelých, příjemných kytarových melodiích, které překlenuje klidný a jistý zpěv, sem tam na pozadí zašumí mořský příboj oddalující nevyhnutelnost konce. Někde mezi tím se smazává hranice horizontu, podobně jako při západu coloradského slunce popisovaném v singlu Natural Blue. Byrne sbírá své cestovatelské zkušenosti nabyté díky turné napříč Spojenými státy. Nejedná se ovšem o bezcílnost a stesk po domově. Nejpříznačnější pro celou desku je totiž zvláštní klid nacházející se právě za oknem auta, v ubíhající krajině i jejím konečném a úspěšném zakotvení v New Yorku.
„Byla jsem stvořena pro zeleň,“ zpívá v otvíráku Follow My Voice, podle jejích slov nejvýznamovější a nejdůležitější skladbě alba. Po roční odmlce, kdy nebyla schopná cokoliv napsat, ji vytvořila, když jela navštívit svou rodinu do Buffala. Během tří dní složila píseň, ze které dýchá pocit jistoty i čehosi zvláštního, co překračuje meze racionálna, cit pro to, kde je domov. Krajina (nejen ta rodná) a příroda jsou v poezii Julie Byrne vetkány až do morku kostí. Vykresluje hloubky a temnotu Pacifiku i známé lesní pěšiny poblíž domova. Byrne, aby si udržela vazbu s přírodou i ve městě, začala nedávno pracovat jako lesnice v Central Parku. Konečně prý tak našla ve svém novém bydlišti kotvu.
Písničkářství Julie Byrne rozhodně nelze redukovat na přírodní lyriku. Stíny smutku a melancholie jsou v její poezii příliš živoucí a hoří jasným plamenem, podobně jako tomu bylo u Leonarda Cohena, který je pro Byrne asi největší básnickou inspirací. Svou tvorbou zaplňuje místo někde mezi droneovou písničkářkou Grouper a kytaristkou Marissou Nadler, přesto zůstává osobitá a unikátní.
Hodnocení: 90 %
Julie Byrne – Not Even Happiness (Basin Rock, 2017)
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
