DESKA TÝDNE: Lana Del Rey jako Americké psycho v režii Quentina Tarantina

Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell!
Lana Del Rey – Norman Fucking Rockwell!

Poslední rocková hvězda a miláček hudebních kritiků zároveň, písničkářka Elizabeth Grant, kterou většina z nás zná jako tajemnou popovou antidivu Lanu Del Rey, na svém pátém albu znovu zabředá do hlubin amerického snu, aby se z nich vynořila s další jeho reinterpretací. Esteticky dokonalá idyla Norman Fucking Rockwell! je ale při bližším ohledání stejně prázdná jako samotný koncept amerického snu pro současné Spojené státy.

Nostalgie je esencí americké popkultury od nepaměti. Touha po bezstarostných časech minulých už tak nějak k melancholickému eskapismu z vyčerpávající současnosti patří. Ať už je zhmotněna v zažloutlém analogovém filtru s vygenerovaným nekorespondujícím datem, či puky na khaki kalhotách, ironicky zkrácených „na Havla“, v kombinaci se sněhobílou sportovní obuví diskutabilních dimenzí.

Generace současných třicátníků, mezi které patří i „Lizzy“ Grant, se v hledání kulis pro svou chráněnou melancholii potýká s nelehkým údělem. Doba jejího dospívání, tedy pozdní léta devadesátá a přelom tisíciletí, nevykazuje dostatečně výrazné rozlišovací prvky, na rozdíl od třeba let osmdesátých, a pokud ano, tak se jedná o výstřelky, které raději omlouváme slovy „guilty pleasures“, než abychom se předháněli v jejich aktualizování. Pro inspiraci je tedy třeba se vydat do dekád, které zmíněná generace neměla šanci nahlédnout neromantizovaně – je nutné zohýbat historii a vytvořit si nostalgii sobě na míru.

Podobnou technikou exploatace se vyznačuje například postbrakový režisér Quentin Tarantino. Enfant terrible z videopůjčovny je umělcem své vlastní kategorie, klasikem žánru jediného zástupce, a stejně tak je tomu u Lany Del Rey. Zatímco Tarantino ale využívá agresivní pastiš především jako pozadí pro vyprávění nových příběhů, Del Rey se zakořeněnými kulturními klišé nakládá protichůdně. Pro její tvorbu není primární originální narativ. Soustředí se daleko více na vytvoření skanzenu či – chcete-li – westernového městečka, které svou dokonalostí zastíní cykličnost často nekoherentní červené knihovny odehrávající se ve víru reálií vygenerovaných ze seznamu kulturních pamětihodností Spojených států amerických.

Malíř a ilustrátor Norman Rockwell byl za svůj sentimentální styl svými současníky často kritizován. Svůj talent podle nich plýtval na banálních tématech. Jeho dílo je dnes i přesto synonymem americany minulého století. Stejně tak i Lana Del Rey svou misi redefinice moderního folklóru, zastřešenou mytickým, ač ironizovaným názvem Norman Fucking Rockwell!, splňuje skoro bez výjimky. Naivní kulturně patriotický svět alba, do kterého umisťuje své zhrzené, vždy nešťastně zamilované alter ego, je přístupný opravdu každému, kdo touží pod jejím vedením vyplňovat křížovku prvoplánových odkazů k 60. a 70. letům umělecké scény západního pobřeží USA.

Pomyslného smeknutí v textech jmenovaným „starým přátelům“ Beach Boys, Eagles, trojici Crosby, Stills & Nash a mnoha dalším legendám, které v druhé polovině minulého století tvořily často skloňovanou scénu kolem losangeleské čtvrti Laurel Canyon, se v hudbě popového megaproducenta Jacka Antonoffa ovšem dočkáme jen při zapojení nejbujařejší fantazie. Nákupní seznam významných jmen a odkazů na jejich dílo, doplněný o výčet reálných míst, zde má funkci pouhých rekvizit či zastávek vyhlídkového autobusu, snižující jejich význam na úroveň instagramových momentek z hollywoodského chodníku slávy.

Pro Lanu Del Rey tohle prostředí zdaleka není novým rajónem. A jeho hranice zpěvaččina naléhavá poetika probdělých nocí na NFR! opouští jen jedinkrát – v překvapivě věrné coververzi skladby Doin’ Time devadesátkových ska-punkerů Sublime, která je absurdně i nejsilnějším momentem celé desky. Ač svou existencí její svět vlastně popírá.

Elizabeth Grant se v rouchu vždy znuděné kalifornské femme fatale od vedle i přesto znovu podařilo vytvořit dokonale nepropustný opar parfému vycizelované melancholie vlastní zajeté značky. Zbývá si tak jen položit otázku, zda se celou dobu náhodou nejedná o důmyslnou satiru ranku kontroverzního románu kalifornského spisovatele Breta Eastona Ellise Americké psycho s identicky zaměnitelnou a prázdnotou životního stylu k šílenství dohnanou postavou metaforického antihrdiny v čele.

Jak si stojí nová deska Lany Del Rey v porovnání s dalšími letošními nostalgickými opusy zámořských písničkářek? Je její nenapodobitelnost ta tam, nebo stále hraje prim? Poslechněte si rozhovor Judity Císařové s Jakubem Kaifoszem.

Lana Del Rey / Norman Fucking Rockwell! / Polydor Records / 2019

Spustit audio

Související