Deska týdne: Let’s Eat Grandma opouštějí pohádkový les a setkávají se s Donnie Darkem

Hudebníků a hudebnic, kteří si takříkajíc odskočili k nástrojům během velké přestávky ve škole, se v poslední době vyrojilo velké množství, za všechny zmiňme indie kytarovku Snail Mail. Je až fascinující, že někoho pořád ještě může překvapovat, že i lidé pod 20 let jsou schopní udělat dobrou desku. Zároveň se z jejich nízkého věku stává až přehnaná senzace. Něco podobného postihlo i Let’s Eat Grandma, které vydaly svůj debut v pouhých 16 letech. Sludgeový pop obsahující v sobě hravost a jakousi naivitu spolu s až hororovým nádechem a nedokonalým zvukem pokojové nahrávky nyní nahradila producentská práce (např. Sophie) a větší otevření se „tradičnímu“ popu. Ani jedno však není na škodu.

To, co dříve ukrývaly Rosa a Jenny do ztripovaných, hororových a psychedelických jinotajů, vyjadřují už na nové nahrávce mnohem adresněji, i záběr témat je širší. „Chceme skládat hudbu o problémech, které řeší naši fanoušci,“ nechalo se duo slyšet. První singl Hot Pink pokrývá témata objektivizace žen a dívek, sobectví ve vztazích či majetnictví. „Není to ovšem jen o tom, že k těmhle věcem dochází vědomě, snažíme se vyjádřit i to, že je to problém zakořeněný ve společnosti,“ doplňují. Konkrétnost v tématech je prodchnutá celou deskou, Let’s Eat Grandma se nesnaží obsáhnout pouze rovinu romantických vztahů, skladba It’s Not Just Me je mnohem více o přátelství a možnosti spolehnout se jeden na druhého. „You know I’ll never be too far if you're looking for somebody / I’m here,“ zpívají v závěru skladby. Odcizení v digitální době je už poněkud omšelé téma, nicméně je jasné, že pro generaci vyrůstající s neustálým připojením na sociální sítě je to intenzivní a aktuální věc.

Deska týdne: Je mi jenom sedmnáct. Let’s Eat Grandma prožívají radosti a strasti puberty

• Upravit
• Smazat

Pop je hudba pro teenagery, plná intenzity a přímočarých emocí. Teenagerské hvězdičky ji ale málokdy točí sami a stojí za nimi produkční tým. Jak by vypadal pop, který dělají s dostupnými technologiemi teenageři sami? Na to má odpověď duo Let’s Eat Grandma, tvořené devatenáctiletými slečnami. Byla by to maximalistická hudba bez hranic, která odráží úžas i úzkost ze světa, který se při přechodu do dospělosti otevírá. Jejich druhá deska I’m All Ears je přesně taková.

Let’s Eat Grandma se také podařilo neustrnout zvukově na jednom místě, a zatímco minule experimentovaly s širokým arzenálem nástrojů, tentokrát objevují další hudební žánry. Trochu jalové koketování s generickým synthpopem naštěstí střídají s až nečekanými výlety, jako je třeba zavírací Donnie Darko. Pokud by se I’m All Ears dala brát jako deska o dospívání, je právě přímý odkaz na kultovní film Richarda Kellyho z počátku nultých let až geniálním tahem. Skladba obsahuje ďábelsky repetitivní beat a opět se vrací k psychedelickým aspektům tvorby Let’s Eat Grandma. Text se odkazuje jak k filmu („Screaming stop the car, stop the car!“), tak k jeho halucinační povaze v mnoha až znepokojivých obrazech.

I’m All Ears je víc než povedené navázání na I, Gemini. Let’s Eat Grandma se více otevřely popu, nicméně to u nich není a nevyznívá jako kalkul, spíš jako další teritorium k prozkoumání. S patřičnou drzostí tak zůstávají pořád stejně ujeté, jako byly předtím. A především – pokud je důležité zanechávat lidi ještě zmatenější, než byli předtím, než nás potkaly, Let’s Eat Grandma se to celkem dobře daří. Takovouhle desku totiž od nich asi nikdo úplně nečekal.

Let’s Eat Grandma – I’m All Ears
Hodnocení: 80 %